Srdečně zdravím Boba a všechny návštěvníky těchto stránek. Před nějakým časem mě Bob oslovil, jestli bych nenapsal o sobě pár řádek do jeho blogu hostů a tak jsem souhlasil, i když strašně nerad cokoliv píši.
   Tak jdu na to. Jsem ročník 1974 a moje první začátky s fotografováním se datují do roku 1984, kdy jsem si za ušetřené penízky koupil foťáček SMENA 8M. Tenkrát nešlo ani tak o fotografování, ale že mě jako desetiletého kluka  fascinovaly foťáky, prostě ty krabičky, které dělaly ty obrázky a nic víc. Přihlásil jsem se na základce do fotokroužku, abych se vůbec dozvěděl, jak taková fotografie vzniká a abych se to také naučil. Po zasvěcení do tajů analogové fotografie jsem do 16 let fotografoval snímky typu “rodinné foto” a poté, jako většina puberťáků, začal mít jiné zájmy a na fotografování jsem postupně zapomněl.

  Zlom nastal v průběhu roku 2006, kdy jsem si díky jednomu kolegovi z práce vzpomněl na již dávno zapomenuté “fotografování”. Pořídil jsem si tehdy svůj první digifoťák Panasonic DMC-FZ7 a pustil se opět do focení, focení všeho, co mi přišlo do cesty. Po velmi krátké době mě fotografování pohltilo natolik, že jsem kompaktík vyměnil za Canon EOS 400D s objektivem Sigma 70-300/4-5,6. Tou dobou už mi bylo pomaloučku jasné, kterým směrem asi půjdu. Stále častěji jsem se pohyboval kolem rybníků a různých mokřadů a na snímcích se postupně začaly objevovat stále více vážky a ubývalo všeho ostatního. Vážky, ti draví, pestrobarevní hmyzáci mě začali fascinovat natolik, že od roku 2007 nefotím vlastně nic jiného. Během tohoto roku přišlo ale také velké zklamání, spojené s novými poznatky o fototechnice a s ní spojené kvalitě fotografií! Kvalitní fotky potřebují kvalitní sklo a tak šel zoom z domu, aby byl vzápětí nahrazen výbornou Sigmou 150/2,8. V současné době fotím přístrojem Canon EOS 40D , který jsem si pořídil loni, protože padne mnohem lépe do ruky než jeho menší bráška, kde jsem to následovně ještě řešil gripem. V současné době věnuji skoro všechen volný čas fotografování (pokud to počasí dovolí), je to pro mě relax, který mě nechá zapomenout na starosti všedních dnů a pracovních povinností.

  Rád bych se zde také zmínil o samotném fotografování vážek, které není opravdu příliš jednoduché. Tím chci říci, že pokud budete vnímat fotografii pouze jako dokumentační snímek, nebudete mít v podstatě žádný problém, takových dokumentačních fotografií si za odpoledne nastřílíte třeba tisícovku. Ovšem pokud se budete snažit o originálnější a kreativnější snímky, kolikrát se vám stane, že tu spoušť ani nezmáčknete. Snaha o zachycení nevšedních momentů ze života těchto hmyzáků vás kolikrát přinutí strávit třeba celé odpoledne v rybníku při snaze získat záběry samičky určitého druhu při kladení vajíček. Vážky jsou, myslím, velmi náročné fotografické téma a nedomnívám se, že mám nějaké super fotky. Zatím se jejich fotografování stále učím, aby to bylo trochu ke koukání.

  Závěrem bych vás všechny srdečně pozval na výstavu fotografií. Výstavu, kterou organizuje sdružení Lacerta v čele s Lukášem Konečným, který byl před nedávnem také hostem v tomto blogu.
   Výstava začíná vernisáží a představením knihy Vážky České republiky (Aleš Dolný, Dan Bárta, 2008) dne 22.9.2009 v 18.00 ve Vlastivědném muzeu Jesenicka v Jeseníku a potrvá až do 21.11.2009. Tudíž budete moci shlédnout po dobu 2 měsíců více než 150 ks velkoformátových fotografií prezentujících krásu a druhovou pestrost vážek žijících na území ČR od autorů z celé České republiky, jmenovitě: Lukáš Konečný, Martin Pustelník, Patrick Marek, Martin Černý, Zdeněk Mazáč a já, tedy Martin Kadlec.
   Svou účast na výstavě přislíbil také známý hudebník, zpěvák a vášnivý fotograf vážek Dan Bárta.
   Díky, Bobe, za pozvání. Tobě a všem návštěvníkům Tvého blogu jen to nejlepší světlo přeje … Martin.

   Tak, a konečné slovo mám já, Bob. Děkuji Martinovi za krásné psaní a fotografie. Opravdu je se od koho učit. Odkaz na jeho stránky je zde a v odkazech na pravé straně blogu. Naprosto souhlasím s jeho vnímáním dokumentační a kreativní fotografie. Mám rozsáhlou dokumentační fotografickou sbírku sbírku hmyzu a občas, když procházím loukami, brodím se bažinou nebo rašeliništěm, ležím pod stromem nebo lelkuji v trávě (moje oblíbená činnost), již nefotografuji dokumentační snímky hmyzu, které mám v archivu, ale raději se dívám se na příběhy z fascinujícího světa těchto malých tvorečků (například Saranče a Kámasútra nebo Mravenec, píďalka a kolotoč). Možná tím vším, co dělají mí kamarádi fotografové přírody a občas i já, pomůžeme zachovat určitou rovnováhu přírody a nás, lidí, na třetí planetě sluneční soustavy kdesi na periferii Mléčné dráhy.

16.9.2009 :-) Bob