Ležel jsem si jenom tak na skoro opuštěné pláži na západním pobřeží řeckého ostrova Lefkáda a a líně pozoroval racka. S sebou jsem si vzal jen makroobjektiv Canon 100 mm ohniskové délky, protože jsem nepředpokládal fotografování něčeho většího než je dobře urostlá kudlanka. Ale tento pták se přede mnou pořád producíroval.
   Tak jsem vzal svoji výbavu a rozhodl se vyzkoušet maximální bezpečnou vzdálenost, do které mě pták pustí. Byla kolem 20 metrů a tak jsem udělal pár snímků.

   Larus argentatus je nejčastějším mořským rackem. Výrazná podobnost a příbuznost s rackem středomořským a bělohlavým může vést k chybě v určení druhu.
    Dosahuje velikosti káněte, má žlutý zobák a masově nebo žlutě zbarvené nohy. Hnízdí v květnu až červnu, nejčastěji v koloniích na mořském pobřeží, někdy ve vnitrozemských vodách. Potravu tvoří různí mořští živočichové, vejce a mladí ptáci. Je částečně tažný, na fotografiích je sameček.

Ostrov Lefkáda, Řecko, červen 2011
   

   Začal jsem psát článek o puštíku obecném, ale mé myšlenky se toulají jinde. Březen - měsíc knihy. A sova je symbolem.
   Dřív, než napíši něco o puštíku, musím vám, čtenáři tohoto blogu, sdělit, že strašně rád čtu. Ne tak, jak mi doporučují synové: stáhni si vše do computeru nebo pédéáčka, je to rychlé a k dispozici okamžitě.
   Já si pěkně jdu do knihkupectví (i internetového), objednám a  koupím  knihu, kde můžu listovat stránkami, lehnout si s ní do postele,  založit stránky záložkou, taky u ní občas jím čokoládu nebo chroustám slané tyčinky a je mi dobře. Čas od času (záleží na únavě) se probudím k ránu a kniha mi leží na hlavě, hrudníku, břiše a jinde a otevřené stránky lákají k dalšímu čtení.
  Počítače jsou perfektní a mění svět, ale večer v posteli upřednostňuji vynález pana Gutenberga a vzpomínám, jak mi máma četla před spaním knihu ”Broučci” od Jana Karafiáta a hladila mě na zádech.
  Překlady ze zahraničí mi občas nesedí, kultura českého jazyka snad mizí. A tak si vybírám nejen tituly knih, ale i překladatele.  
   A zpátky k puštíku (třeba by mu slušely i brýle …).

Celý článek »

   Další ptáky na mém blogu můžete vidět zde.
   Na našem nebi můžete občas (spíš vyjímečně) vidět lovit tohoto ptáka. Patří mezi dravce z čeledi sokolovitých ( Falconidae), jeho původní oblastí rozšíření je Afrika a střední Asie. Živí se ptáky a loví za letu, při kterém jsou dobře vidět zalomená špičatá křídla a kýlovitě se zužující ocas.
   Je natolik příbuzný s naším sokolem stěhovavým (Falco peregrinus), že jej někteří považují pouze za poddruh tohoto dravce, který je vzácně vidět ve volné přírodě i u nás.
   Během lovu může při střemhlavém letu dosáhnout rychlosti až 300 km/hod. Asi to je v letu světový rekord v živočišné říši, stejný jako u geparda v běhu.

Celý článek »

Na mých toulkách mě občas doprovází nejrůznější tvorové, tentokrát to byl strakapoud. Pořád kolem mne poletoval, chtěl asi ukazovat další cestu. Nakonec jsem neodolal a vyměnil objektivy.  Normálně jsem připraven na makrofotografii s objektivem Canon 100/2.8 Macro, většinou ale s sebou nosím i teleobjektiv Canon 100-300. Pták počkal, než jsem provedl výměnu, a na rozloučenou mi zapózoval.
Strakapoud velký je šplhavý pták velikosti špačka. Hnízdí ve všech lesích od května do června. Dutinu s okrouhlým otvorem si vytesává sám, počet bílých vajíček je kolem šesti. Živí se ovocem, bobulemi, semeny jehličnatých stromů a hmyzem. Částečně tažný.

Jeseníky - lázně, 12.5.2007 :-) Bob

Náhodnému pozorovateli by se při mém fotografování v mokřadech naskytla zajímavá podívaná. Já jsem ležel v bahně na břiše při okraji tůňky a pozoroval lovící mládě užovky. Užovka vystrkovala hlavu nad vodu a a obezřetně sledovala mé pohyby. Poslední účastník, holub, přiletěl na suchou půdu a se zájmem sledoval naše počínání. Taková normální česká trojka, kterou lechtalo sluníčko. A jak to dopadlo?
Cvaklo zrcátko ve fotoaparátu a užovka bleskurychle zmizela ve zvířeném bahně. Já jsem vyměnil makroobjektiv za teleobjektiv, vyfotil holuba a jel se domů usušit. Holub nám zamával křídly a odletěl do koruny stromu. Odpolední klidný příběh. 
Holub domácí představuje domestikovanou formu holuba skalního, který žije v jižní a západní Evropě, severní Africe a Ásii. K jeho ochočení došlo někdy před sedmi tisíci lety v oblasti Mezopotámie, odtud se rozšířil do celého světa. Zdivočelá forma (takzvaný věžák) se vyskytuje snad ve všech městech.  Chová se jen tak, pro okrasu, na závody nebo se holoubata a vajíčka konzumují. Z dřívějších dob (možná i současnosti) je dobře známá holubí pošta, já jako filatelista  dávám přednost olizování známek.  U nás jsou ve volné přírodě původní holub hřivnáč a doupňák.

Písečná - mokřady, 25.4.2007 :-) Bob