Již delší dobu jsem měl plán prokutat Broumovské stěny. Tedy ne jako makrofotograf (před mnoha lety jsem zde fotografoval brouky, motýly, srpice), ale chtěl jsem se podívat do skal. Nejideálnějším termínem se mi jevil víkend před prvním májem, předpověď hlásala krásné počasí, nebe bez mráčku a lámání teplotních rekordů v Klementinu.
   Napsal jsem kamarádovi Honzovi Moravcovi (jeho trampská přezdívka je “Netopejr”, mimo jiné výborný fotograf, znalec stěn, horolezec, entomolog, botanik, jeskyňář, geolog, historik … a to nepíši o jeho civilním povolání), jestli náhodou nebude na chalupě v Hlavňově ( jedno z výchozích center k dobývání skal). 
   ”Budu, Bobe, ozvi se po příjezdu,” zněla e-mailová odpověď.
   S mým parťákem Miou jsme naházeli do báglů oblečení, foťáky a další nezbytné propriety a vyrazili.

   Na horním snímku je Mia a Honza ”Netopejr” na jednom ze skalních hřibů.
   Prožili jsme fantastické dobrodružství. Pro Honzu možná všední, ale my nejsme zvyklí se pohybovat po skalách (schválně píši “po skalách”, ne “ve skalách”).

   A na posledním snímku jsme my dva, věční tuláci. Mia a Bob.
   V létě (2012) má mít Honza výstavu fotografií v Broumovském klášteře (jeskyňářské fotografie, makro, příroda …), určitě se na ni běžte všichni podívat.
   Pokračování příště.

Broumovské stěny, konec dubna 2012 :-) Bob   

   Při toulkách po Spiši na Slovensku jsem samozřejmě nemohl vynechat plavbu na hraniční řece mezi Slovenskem a Polskem a nepodívat se na průlom Dunajce. Je to asi jeden z nejatraktivnějších zážitků (společně se s touláním po horských vrcholech Tater) a stojí za to. Ve vesničce Červený Kláštor jsem nasedl do květinového truhlíku pro lidi, byl bez hlíny, a vysedl až na slovensko - polských hranicích.  Po cestě jsem viděl vrchol Tři koruny, Jánošíkův skok, skalní útvar Sedm mnichů, koukal se, jak se “pltník”  ohání bidlem a studoval zajímavý fenomén masové turistiky. Neboť kdo navštíví Slovensko a neplaví se po Dunajci, jako by neexistoval.
   Je to bezvadná atrakce a v článku se vracím k pojmu “plavení se v truhlíku na květiny”.

    Druhý snímek je pohledem na vrchol Tři koruny z pltě. Ale teď k vlastním vorům (nazvaných pltě).

Celý článek »

   Letos jsem se několikrát toulal oblastí Spiše na Slovensku a samozřejmě jsem nezapomněl navštívit Pieniny, tedy oblast na hranici Slovenska a Polska, která je nejvíce známá průlomem Dunajce a plavbou na pltích. Toto dobrodružství jsem absolvoval, ale nejvíce mě zajímal výstup na horu Tři koruny( 982 metrů nad mořem), která je již v polské oblasti Pieninského národního parku.
   Na horním snímku jsem vyfotil takový netradiční pohled, využil jsem na něj malý rybník v obci Červený Kláštor.
   Topograficky levý vysoký kopec je Nova Góra,  prostřední jsou vlastní Trzy Korony, vpravo je pak Wyžni Lazek (nepřekládám názvy z polštiny).
   A takový klasický učebnicový pohled na Tři koruny včetně pltí je tady:

Celý článek »

    Další fotografie a články z mých cest jsou zde a tady.
    Když tak cestuji poslední dobou po Slovensku, samozřejmě jsem nemohl minout Štrbské pleso.
   Patří mezi morénová ledovcová jezera a vzniklo ve čtvrtohorách táním ledovce, který vyplňoval Mlýnickou dolinu.
   Celý jsem ho obešel a kupodivu nemá žádný viditelný přítok ani odtok. Ale to jsou všeobecně známé údaje. Má rozlohu skoro 20 ha, dosahuje maximální hloubky 20 metrů a průměrná roční teplota vody je 6 st.C.
   Při tom obcházení vody ( celé pleso se dá obejít), jsem si se zájmem četl informační tabuli, takže vím následující: vyskytuje se zde geneticky čistá forma síha severního, dále štika, hlavatka a co mě nejvíc překvapilo, tak pstruh.
   Ale pstruh je ryba tekoucí vody, tak co, hrome, dělá v těchto vodách?
   Připadal jsem si jako na Václaváku v Česku, všude strašně moc lidí, byznys v podobě staveb nových hotelů, nevkusných budov a stánků  v lázních Štrbské pleso. To už je ale druhá stránka moderní doby.

Štrbské pleso - Slovensko, 3.9.2011 :-) Bob
  

   Další fotografie a odkazy na články z mých cest jsou zde a tady.
   Pomalu jsem v neděli navečer pomýšlel na návrat z toulek po Slovensku domů. Slunce ještě nezapadlo, projížděl jsem Ružomberokem a co teď. Kam zamířit? No jasně, Vlkolínec je blízko a noc na návrat domů dslouhá. Tak jsem stočil auto na malou asfaltku a po 10 kilometrech jsem stál  v kopcích Velké Fatry před Vlkolíncem.
   Je to skanzen lidové architektury, podobně jako u nás Holašovice a do památek UNESCO byl zařazen v roce 1993 v kolumbijském městě Cartagena.
    První zmínka o vesničce je z roku 1376. Leží v nadmořské výšce 718 m.n.m. a nad ním se vypíná vrchol Sidorovo, jak je vidět na první fotografii. Dle dostupných pramenů měl Vlkolínec nejvíce obyvatel v roce 1869, kdy jich bylo napočítáno 345.

Celý článek »