Bližší informace o motýlech jsou zde.
   Já bloud, ve škole jsem se asi špatně učil. Vždycky jsem si myslel, že základní dělení motýlů je na noční, denní a čeledi. I když již před desítkami let mi bylo divné, že noční motýly vidím i přes den. Loni jsem poslal snímky tohoto motýlka s přibližnou taxonomií na Biolib a Bc. Václav John mi napsal, že jsem se zmýlil. A v širokém kontextu motýlek patří mezi Microlepidoptera.
   I začal jsem kutat na internetu, přečetl nejrůznější články, podíval se na stránky Marka Vojtíška (Kolas) a a opravdu. Existuje nejen dělení na čeledi, noční a denní motýly, ale i velké a malé. Ale kde je hranice? Pro mé další bádání jsem si stanovil jeden centimetr. Co je pod, to zařadím do microlepidopter a co je nad, to bude makromotýl. A nemusím studovat atlasy, zařazení je jasné.

   Svého času jsem vlekl v batohu příručku ornitologie, na krku se mi houpala fotopuška Zenit a vytvářela snímky létavců. Po večerech jsem pak listoval v knize “Ptáci” od Waltera Černého (nakladatelství Artia, 1980) a marně se pokoušel určit vyfotografované ptáky. A nyní, jsa starší a hodně věcí se mi již nechce dělat, zjednoduším taxonomii. Makropták a mikropták. Jen ještě musím určit hranici velikosti.

   Ale trochu vážně. V červnu jsem prokutával trávu a zahlédl zvláštního tvorečka, který je na poslední fotografii.  Na přípravu nastavení fotoaparátu nebyl čas, právě se chystal odletět, kvalita fotografie tomu odpovídá. Na první pohled bych jej zařadil mezi mezi motýly, snad možná do čeledi chobotníčkovitých (Bucculatricidae), ale co ty nohy? Nezná někdo odpověď?

Beskydy - Bílý Kříž 1.7.2008 (fotografie č.1 a 2)
Jeseníky - lázně, 10.6.2008 (fotografie č.3)
:-) Bob
  

   Je to jeden z našich četných pavouků, můžeme jej najít především na místech s vyšší bylinnou vegetaci, okrajích lesů a sušších loukách. Tolik uvádí literatura, ovšem má pozorování ze Slovenska nevylučují ani vlhká místa, například okraje malých vesnických rybníků, kaluží, bahna. Dosahuje délky 10-15 mm, rád sedá na sluncem osvětlených listech, odkud při vyrušení bleskurychle zmizí. Neloví do sítí, ale kořist lapne předníma nohama.  Po páření, většinou koncem června, samice vyrobí světle zbarvený kokon, který nosí v chelicerách několik týdnů. Těsně před vylíhnutím mláďat kokon umístí do upletené čepicovité pavučiny, kde se mladí vylíhnou a po prvním svlékání rozběhnou.
    Tady je fotografie kokonu:

   A dále čepicovité pavučiny:

   Je to trochu opakování, protože tyto informace již z části na blogu mám.  Článek jsem napsal mimo jiné proto, že i v zimě můžeme pořídit fotografie pavouků i jiného hmyzu. Všimněte si na konci článku data pořízení prvního a posledního snímku. Prakticky přesně před rokem v zimě. Zbylé dva jsou starší a z léta.

Jeseník, 10.2.2008 :-) Bob

   Konečně napadl sníh, vytáhl jsem běžky, sněžnice zatím nechal v koutě a vyrazil do hor.
Moje oblíbená trasa je kolem lázní směrem na chajdu, vyšplhat kopec, pak sešup dolů, dlouhá, mnohakilometrová skoro rovinka, sjezd dolů a jsem zpátky doma. Píše se to krásně, ale člověk se zapotí. Nad lázněmi jsem se zastavil na kopci a vyfotil pohled na zasněžené domy a stromy, který se trochu liší od podzimní fotografie.
   Koukal jsem na cestu a do příkopu, v baťohu jsem měl Canon EOS 50D a přemýšlel, jak fotograf a entomolog Pavel Krásenský fotí svůj zimní hmyz. Vyběhne si asi jen tak a vyfotí “sněžnici lesklou (Boreus westwoodi).”
   Já jsem na lyžích spadl, při psaní článku nevím, jak mám sedět, aby mě všechno nebolelo , viděl jsem hvězdičky, ale žádný hmyz. Takže třeba příště.

Jeseníky - lázně, 1.2.2009 :-) Bob

   O tomto křižáku jsem již psal dříve, například v článku o úkrytech pavouků. Je pěknou ozdobou míst, kam se v létě vydáváme a nemusíme se jej bát, neublíží. Žije všude ve vlhku a dostatku slunce, například kolem břehu rybníků a na vlhkých loukách.
   Při fotografování jsem jej vyfotil z horního pohledu, proti louce. Ale pak jsem se položil do trávy a přemýšlel, jestli pohled proti obloze nebude lepší.

   A v té trávě jsem usnul a zdál se mi sen:
   “Máš nás rád, Bobe?”, ozval se hlas.
   “Mám.”
   “Tak je jedno, jak nás fotíš. Brouci, vážky, motýli, my, pavouci i ptáci a zvířata vás, lidi, máme rádi. Pomáhejte nám. Vyprávějte dětem pohádky, ve kterých se navzájem chráníme.”
   Otevřel jsem oči, otřepal se, vyklepal z vlasů trávu a přemýšlel, jestli to byl sen nebo ne.
   Co myslíte? Drobní hmyzí tvorečkové si chtěli poslechnout příběh o včelce a jejich rodiče se zamysleli nad hmyzí  Kámasútrou. A večer jsme se všichni společně (já, člověk, oni jiní)  podívali na filmové pohádkové příběhy od Jana Karafiáta ”Broučci”.
  

15.6.2008, Zlaté Hory, jezero, :-) Bob

   Vážení návštěvníci Bobova fotoblogu,
    i já jsem dostal tu čest napsat o sobě pár vět. Přiznám se, že to pro mě byl obtížný úkol a to hned ze dvou důvodů: nejsem zrovna nejlepší spisovatel ani řečník a také nechci opakovat to, co již napsali kolegové v jiné části blogu, například Patrick Marek. V podstatě to ale s Patrickem a určitě i s mnoha dalšími zanícenými fotografy máme stejné …
   Například popisovat cesty autem s rodinou na dovolené, to by se mnozí z vás asi váleli smíchem. Rozhodně se nemohu přiřadit k závodníkům, kteří jezdí do Chorvatska 14 hodin. My jsme to jeli tři dny a to hlavně díky tomu, že jsem při řízení koukal všude jinde, jen ne na cestu. Proto také jezdíme tisíce kilometrů polňačkama, na dálnici ani najet nemůžu … prostě jedu stylem pana doktora ze známého filmu “Vesničko má středisková”. Děti při těchle cestách občas i pláčou, ale snažím se jim to později vynahradit jinak. Nejvíc plakaly, když jsme cestou do Chorvatska po přejetí hranic na Slovensku místo do Maďarska vyjeli do Rakouska. A to se nám stává často, trošku si zajedem, zato cestou vždy vidíme to, co jiní nevidí ani za pět dovolených.
   Jak píše Patrick, je to návyk, schopnost za jízdy pozorovat a vnímat věci, které většině ostatních řidičů zůstanou utajeny. Občas za jízdy sbírám i houby nebo fotím divočáky či lišku. Není to vtip. Je to vlastně taková deformace osobnosti, ale snad pozitivní.

Celý článek »