Vážení návštěvníci Bobova fotoblogu,
    i já jsem dostal tu čest napsat o sobě pár vět. Přiznám se, že to pro mě byl obtížný úkol a to hned ze dvou důvodů: nejsem zrovna nejlepší spisovatel ani řečník a také nechci opakovat to, co již napsali kolegové v jiné části blogu, například Patrick Marek. V podstatě to ale s Patrickem a určitě i s mnoha dalšími zanícenými fotografy máme stejné …
   Například popisovat cesty autem s rodinou na dovolené, to by se mnozí z vás asi váleli smíchem. Rozhodně se nemohu přiřadit k závodníkům, kteří jezdí do Chorvatska 14 hodin. My jsme to jeli tři dny a to hlavně díky tomu, že jsem při řízení koukal všude jinde, jen ne na cestu. Proto také jezdíme tisíce kilometrů polňačkama, na dálnici ani najet nemůžu … prostě jedu stylem pana doktora ze známého filmu “Vesničko má středisková”. Děti při těchle cestách občas i pláčou, ale snažím se jim to později vynahradit jinak. Nejvíc plakaly, když jsme cestou do Chorvatska po přejetí hranic na Slovensku místo do Maďarska vyjeli do Rakouska. A to se nám stává často, trošku si zajedem, zato cestou vždy vidíme to, co jiní nevidí ani za pět dovolených.
   Jak píše Patrick, je to návyk, schopnost za jízdy pozorovat a vnímat věci, které většině ostatních řidičů zůstanou utajeny. Občas za jízdy sbírám i houby nebo fotím divočáky či lišku. Není to vtip. Je to vlastně taková deformace osobnosti, ale snad pozitivní.

   Vraťme se k fotografování. Přece jen je tento blog věnován především fotografii. Nefotím dlouho, vlastně jen asi 11 let. Fotografovat ve větší míře jsem začal někdy kolem roku 1998. Tehdy jsem dostal svůj první analogový fotoaparát FUJI DL-312 ZOOM. Na tu dobu skvělý kompakt výborně vybavený funkcemi. Zároveň jsem pět měsíců strávil v Chicagu v USA. Tam jsem se trošku učil fotit a také točit na kameru SONY CCD TR 3400E (Hi8), výhradně pro své potěšení.
   Kolem roku 1998 mě napadla myšlenka podrobně  zmapovat a zdokumentovat zatopené kamenolomy Jesenicka.  Přibližně dvacet jsem jich znal již od počátku osmdesátých let - z dob, kdy jsme se honili za holkama a na lomech vypili nejeden soudek piva. Na tu dobu rád vzpomínám, stejně tak na zážitky s tehdejšími ”pomocníky VB”, kteří nás z míst, která pro nás byla rájem na zemi, tahali za vlasy pryč. Střední generace a starší budou určitě vědět, kdo to byli “PSVB”.
   V roce 1998 začala úmorná práce v terénu. Vyhledávání starých opuštěných lomů s alespoň troškou vody, ve které by se mohla vyskytovat nebo i rozmnožovat nějaká vodní zvířata … Práce s 35 mm FUJInou nebyla to pravé, chtělo to nějaký širokáč. Tak jsem začal fotit s 28 mm analogem Olympus IS 200. Tatkto vznikla v letech 1998-2002 sbírka cca 5000 dokumentačních fotografií k zatopeným lomům, kterých jsem v naší oblasti dosud našel 131. Možná je to evropská rarita, na tak malé ploše (cca 400 km čtverečných) jich asi nikde jinde tolik nenajdeme.
   Práce se stala finančně neúnosnou a tak jsme s rodinou a podobně zaměřenými přáteli hledali řešení, jak na ni získat peníze a zároveň již tehdy zajímavé výsledky mapování nějak využít. V roce 2002 jsme založili občanské sdružení zaměřené na mapování zatopených lomů, živočichů a rostlin, kteří se v nich a širší oblasti vyskytuji. To jsem ještě nevěděl, co bude následovat.
    Práce mě zcela pohltila. Z mapování lomů se stala práce v poloprofesionální kvalitě, soudě podle současného využití dat a hodnocení laické i odborné veřejnosti. K tomuto stavu mě dotlačil právě fotoaparát - dříve analogový a kamera, později digitální. Díky projektům a grantům se nám podařilo pořídit nějaké zařízení, mezi ním i první digitální fotoaparát SONY DSC F717. Dodnes to je v některých parametrech nepředstižený přístroj, hlavně při focení makra. Byl to skvělý výběr. Používám jej dodnes, ale spíše si jej šetřím. Později jsme přikoupili ještě SONY DSC F828. Rovněž skvělý fotoaparát, ale jeho nevýhodou je při makrofotografii minimální ohnisko 28mm oproti 38mm u F717. V letech 2002-2008 vznikla sbírka čítající přes 70 000 fotografií zatopených lomů, živočichů a rostlin. Sám jsem se začal věnovat především obojživelníkům, později plazům a rakům. A cca před třemi lety jsem propadl vážkám. Ten, kdo se často pohybuje kolem vod (shodou okolností je to i mé zaměstnání), jim stěží odolá.

  Bob se ptal, jak tato práce vznikla a jak probíhala. To už bylo popsáno. Možná ale nebude na škodu zmínit pár zajímavých výsledků. Například v roce 2001 jsem v jednom z lomů, který se legálně zavážel odpadem, objevil zelené skokany - přesněji skokana skřehotavého (Rana ridibunda). Podle zákona o ochraně přírody se jedná o kriticky ohrožený druh živočicha. Když jsem s tímto nálezem přišel na úřad, všichni si klepali na čelo, tohle není možné!  Jeho výskyt je v naší oblasti vyloučen! Skupina zelených skokanů nebyla do té doby na Jesenicku vůbec známa. Výskyt nebyl nikde publikován, natož doložen. Naštěstí se mi tehdy podařilo pořídit i videozáznam s hlasovými projevy těchto žab. Žádal jsem o zastavení zavážení lomu odpadem, které bylo úřady posvěceno a nazváno jako rekultivace lomu. Počáteční boj za záchranu lomu a zvířat se zdál  být marným. Naštěstí existují lidé, kterým podobné nálezy nejsou lhostejné. Mezi ně patří i můj kamarád Ivan Zwach z Rozstání u Prostějova, špičkový český herpetolog. Přijel, viděl a zvítězili jsme. Determinace byla potvrzena. Po více než rok trvajících jednáních byla rekultivace pozastavena a skokani tak v tom lomu přežívají dodnes. Nutno vyzdvihnout fakt, že firma zavážející lom má sídlo v Rakousku a vědoma si možného pošramocení pověsti od zavážení ustoupila. Patří jí mé velké poděkování! Na to, jak lom, který měl být zcela zasypán odpadem, vypadá dnes, se můžete podívat na horní fotografii. Nebyla by jej škoda?
   Mezi cenné výsledky soustavného pátrání kolem vod patří i nález velmi vzácné vážky lesklice velké (Epitheca bimaculata - Charpentier 1825). Byl to náhodný nález, dokonce se mi ale podařilo tuto vážku i vyfotit. Je to jeden z mála dokladů výskytu tohoto  vzácného druhu na území ČR.  Tady je její fotografie.

   Podobných nálezů i výsledků je víc. Kdo chce vidět a vědět více, může se podívat na stránky sdružení Lacerta. Bobovi děkuji za uvedení odkazu.
   Dále mu musím poděkovat i za další pomoc a rady. Mimo jiné mě navedl na stránky Biolibu, což je mezinárodní encyklopedie  rostlin, hub a živočichů. Půjčil mi svou zrcadlovku CANON EOS 30D i s makroobjektivem Canon EF 100mm a s makrobleskem SIGMA EM-140DG. Přátele, snažím se, učím se, ale je to zcela jiná práce než s nepravými EVF zrcadlovkami, na které jsem byl zvyklý. Musím proniknout do nastavování zcela jiných parametrů, které je třeba zvládnout, aby výsledkem byla fotografie a ne černá skvrna na monitoru. Pokud se mi to povede, fotografie jsou špičkové kvality, je to důkaz toho, že chya je ve mně a ne v přístroji. Musím si ale povzdechnout nad váhou přístroje s příslušenstvím a také na nepoměrně delší čas , který strávím při nastavování parametrů před vlastním fotografováním. Fotoaparát se musí také jinak držet. S EVF zrcadlovkou udržím i bez stabilizace v pohodě 200mm při 1/30 s, s objektivem Canon 100mm to v žádném případě nelze.  Ale výsledky s Canonem stojí za to. To jsou mé první postřehy. Vše je o zvyku a také o citu a zkušenostech.  Hodně věcí se dá upravit a opravit v počítači, ale základ je v prvotním snímku. Zatím se tedy učím a snad se i naučím. Hluboce smekám před fotografiemi všech, kteří nám mají co říct, jako například Patrick Marek, Bob, Krásenský Pavel,  Martin Pustelník a další. Jednou bych se jim chtěl přiblížit a nakonec i vyrovnat. Přeji všem dobré světlo a spoustu povedených fotografií.

27.1.2009 Lukáš

P.S. připojuji ještě pár fotografií pořízených aparátem SONY DSC F828:

1. vážka žlutoskvrnná

  2. na ostrově Korfu jsme fotili plazy (na fotografii je štíhlovka kaspická a malpolon) a obojživelníky.

3. tady jsem při fotografování gekona na ostrově Korfu

4. s manželkou Dášou jsme vystoupili na Kitzsteinhorn (3202 m.n.m, Alpy, Rakousko)

   A já, Bob, bych chtěl na závěr moc poděkovat Lukášovi, protože pro přírodu toho udělal opravdu hodně. :-) Bob