Babočka bodláková, Krkonoše, srpen 2000, Canon EOS 300, Canon EF 80-200, negativ Kodak.

Předně, Bobe, děkuji za pozvání mezi hosty Tvého fotoblogu. Jmenuji se Marek Vojtíšek, žiju v Praze, kde jsem se před necelými šestadvaceti roky narodil, a už pár let fotím přírodu kolem sebe. Když jsem se rozhodl ukázat ty povedenější z mých úlovků na internetu, oprášil jsem přezdívku ze střední školy, takže je najdete v Koláčkově galerii na doméně Kolas.cz, což je vlastně kratší verze té přezdívky.

Kde jsou kořeny mého zájmu o přírodu, to s určitostí nevím, snad to bude tím, že jsem vyrostl na Letné, jen pár kroků od Královské obory, rozlehlého parku, kterému tu nikdo neřekne jinak než Stromovka. K fotografování mě přivedl vlastním příkladem táta - no a pak se oba zájmy spojily, když jsem si jednoho léta v Krkonoších půjčil jeho zrcadlovku a zkoušel s ní lovit motýly sající na bodlácích za chalupou.

Zlom nastal o rok později, kdy jsem dostal k narozeninám dvoumegapixelový Olympus C-700 a přestal přemýšlet o tom, kolik stojí každé políčko negativu. Jak přibývalo úlovků, začal jsem listovat chytrými knihami, abych se dozvěděl, co jsou ty potvory zač - a to jsem do té doby systematickou biologii nijak nemiloval a poznávačka byla na různých olympiádách pravidelně mou nejhorší disciplínou. Zvědavost však slavila úspěch…

V jednom postarším atlasu motýlů jsem pak čirou náhodou narazil na obrázek pestrokřídlece podražcového. Do té doby jsem byl přesvědčen, že podobní krasavci jsou výsadou tropické přírody, a tak mne zjištění, že žije i u nás, naprosto fascinovalo. Do té míry, že jsem se rozhodl ho najít a vyfotit, přestože létá z celého roku jen necelý měsíc a navíc na druhém konci našeho státu - nebo možná právě proto.

Pestrokřídlec podražcový, NP Podyjí, květen 2004, Olympus C-750, makropředsádka MCON-40.

Někdy po první, ještě neúspěšné výpravě za pestrokřídlecem ve mě uzrál nápad vytvořit vlastní webové stránky, a tak v roce 2002 vznikly Toulky českou přírodou. O dva roky později k nim přibyla Koláčkova galerie motýlů, systematický přehled fotografií tohoto hmyzího řádu. No a zatím posledním projektem je Koláčkova galerie fotografií, která má za cíl ukázat nějak uceleně fotky ostatních skupin organismů.

S digitálním kompaktem jsem fotil čtyři roky a pořídil řadu krásných snímků, ale pak přišla chvíle, kdy jsem si uvědomil, že dál už se s tímhle typem přístroje nedostanu a pořád budu narážet na ta samá omezení. Rozhodl jsem se vrátit k zrcadlovce a od té doby fotím s Canonem EOS 350D a objektivy Sigma. Na makro 105/2,8 a sada mezikroužků, na příležitostné krajinky a rodinné snímky 17-35/2,8-4 a polarizační filtr. Minulý rok k nim přibylo vynikající makro 180/3,5, protože na některé potvory bylo 105 mm krátkých. Sice mi chvíli trvalo, než jsem si přestal nadávat, že s sebou tenhle skoro kilový objektiv vláčím, ale teď už ho s těla prakticky nesundávám. Další výbava, bez které bych se na výpravách neobešel, zahrnuje robustní fotobatoh Tamrac Expedition 5, zelený hadrový klobouk s širokou krempou, díky níž mi při ostření nesvítí do očí slunce (protože mezi oko a hledáček musím vtěsnat ještě čočku brýlí), a béžové plátěné kalhoty se spoustou kapes, z nichž se vlivem neustálého klekání, sedání a lehání obvykle rychle stanou hnědozeleně flekaté maskáče.
Člověk nesmí zapomenout ani na lahev s vodou a nějakou svačinu, focení vyžaduje naprosté soustředění, které není o hladu a žízni vůbec myslitelné.

Ještěrka zelená, NP Podyjí, červen 2006, Canon EOS 350D, Sigma 180/3.5 Macro.

Výpravou do přírody to ale všechno teprve začíná, když se nad tím zamyslím, tak vlastně mnohem víc času strávím u počítače. Už jenom přebrat všechny snímky chvíli trvá, vždyť když se zadaří, tak jich za jeden den zvládnu nasekat i víc jak tři sta. Dvě třetiny z nich smažu, často i víc, to co zbyde ukládám do archivu, odkud pak vytahuji ty nejlepší, které procházejí složitým procesem ořezávání, úprav křivek, zmenšování a doostření, abych je mohl vystavit. Pro zajímavost, můj loňský archiv čítá necelou tisícovku snímků, na webu se jich objevilo okolo dvou set.

Co dodat? Snad jen to, že i když se často vracím na stejná místa, je každá návštěva jiná. Jiné počasí, jiné světlo, jiná roční doba, jiné rostliny, jiní živočichové. Proto mne tyto návraty baví stále stejně, jako objevování nových míst. A tak nám všem přeji, abychom se měli i nadále kam vracet a co objevovat, aby vinou lidské hlouposti nemizela místa, na nichž lze zas a znova žasnout nad nádherou přírody

Děkuji Marku Vojtíškovi ( Koláčkova galerie) za krásný článek. Odkaz na něj je umístěn již dávno vlevo na blogu.

Jeseník, 22.1.2007 :-) Bob