Jednou takhle ve svém volnu jsem ležel na teplé mezi, měl zavřené oči, nechal se šimrat sluncem a vůbec, chytal jsem prostě lelky. A najednou jsem uslyšel tenký hlásek: “Že mě nevyfotíš, Bobe?”. Rozhlédl jsem se , protřel oči, a nic. Kolem samá pestřenka, motýli, u země na mne pokukovala kobylka, o kousek dál si vrzalo saranče, vítr hýbal listím stromů, prostě nic pozoruhodného. Začal jsem upadat do dřímoty, když tu jsem znovu slyšel ten hlásek: “Že mě nevyfotíš, Bobe?”. Opatrně jsem se rozhlédl a přišel na provokatéra. Byla to včelka, která kousek ode mne sbírala pyl. A tak jsme uzavřeli sázku: dostanu litr toho nejlepšího lesního medu, když ji vyfotím za rychlého letu. Nechtěla portrétní fotografii při sběru, to by letěla za Saudkem, ale fotka měla být za letu, aby se snad mohla pochlubit v úlu.

A to víte, to je něco pro Boba z fotoblogu. Za velkého smíchu, přihlížení okolního hmyzu a sluníčka začala ta slavná honička. Včela doprava, ja za ní. Včela doleva, já za ní. O fotografii nemohla být ani řeč, jen mne bolely nohy. Vzal jsem si oddechový čas a přemýšlel. V tom jsem si vzpomněl na své mládí a hraní fotbalu. Klička, to je ono. A honička začala znovu. Včela doprava, já za ní. Včela doleva a já!!! doprava. A bylo to. Jedna fotka z boku a druhá, no ta byla focena při rozloučení, kdy včelka pospíchala do úlu, aby se mohla pochlubit a pozdravovat všechny od Boba. A louka se smála ještě celé léto při vzpomínce na tuto sázku.

Já si teď popíjím čaj s medem a vám, čtenáři, přeji krásné chvilky u různých pohádek. Však jsme všichni děti.

Jeseníky - Pomezí, léto 2005 :-) Bob