Koncem léta jsem se rozhodl zhlédnout relikviář svatého Maura v Bečově nad Teplou. Je to jedna z našich nejvzácnějších památek na minulou dobu a tak jsem ho viděl na vlastní oči. Paráda a člověk zůstává v nábožné úctě, co všechno naši předkové uměli vytvořit.
    A pak jsem v Bečově narazil na naučnou stezku “Šibeniční vrch”. Se zájmem jsem ji vylezl až na samé popravčí místo a přečetl si jednotlivá zastavení. Během mých toulek po Česku a Slovensku jsem na nic podobného nenarazil. Po zdolání tohoto vrchu jsem sedl do auta a večer jsem již ve městečku Loket prokutával hrad, kde byl slet mladých čarodějnických učňů. Proudem mládeže jsem se  nechal zavést až do muzea mučení a rozhodl sepsat několik článků. První fotografie jsou vždy z expozice hradu Loket, další již z naučné stezky. V každém díle je opsaná jedna informační tabule, snad tím neporuším autorská práva. Chtěl bych bečovským obyvatelům udělat reklamu, výlet do této oblasti stojí za to.
   Na dalším snímku je obrázek ze zákoníku Marie Terezie, který ukazuje takzvané “světlé trápení”, tedy správný postup při natahování na žebříku a pálení boku ohněm.

  
   V 16.-18. století se před hrdelní soud dostal ten, kdo byl podezřelý z těžkého zločinu. Soud tvořily obvykle tyto osoby: soudce a zpravidla dva přísedící, všichni z řad městské rady, soudcem mohl být purkmistr nebo rychtář. Důležitou osobou byl písař, který zapisoval vše podstatné, zajišťoval korespondenci soudu a veškerou jeho agendu. Nalézání důkazů a vynášení rozsudku bylo neveřejné, zatímco vyhlášení rozsudku a jeho vykonání bylo veřejnou částí celého procesu. 
   K zajištění zatčených do vykonání rozsudku sloužilo vězení. Dlouho nebylo pojímáno jako trest, ale i přesto bylo místem hanby a utrpení. Nejčastěji bylo spolu s mučírnou umístěno ve sklepeních radnice, v městských věžích, hradě apod. Pro Bečov stručná zmínka z roku 1738 naznačuje, že v té době bylo vězení pro poddané umístěno v domku někde v prostoru hradeb.
   Jestliže byl člověk shledán nevinným a propuštěn, musel vydat takzvaný revers, tedy přísahat, že se nebude mstít nikomu, kdo se podílel na jeho soudu a vězení, ani nikomu z obce. Tento způsob zamezování msty se uplatňoval až do 18. století.
   K vynesení rozsudku bylo nutné doznání obviněného. Výslech probíhal podle určitých zásad, v pozdější době podle předem sestavených a téměř šablonovitých souborů otázek. Pokud toto nepomohlo, nastoupila pohrůžka mučením. To ovšem jen v případech, kdy mohl být vynesen trest smrti, a to ještě za určitých podmínek. Tortura (útrpné právo) byla obecně uznávaným prostředkem nalézání pravdy, panovalo přesvědčení, že teprve tak dojde k úplnému přiznání obviněného.
   V 16. století měla tortura tři základní stupně. Prvním bylo ukázání mučících nástrojů, které budou případně použity. Pokud toto nepřimělo obviněného k přiznání, následoval druhý stupeň - svlečení obžalovaného a nasazení mučících nástrojů.Třetím stupněm bylo již použití samotných mučících prostředků.
   Na počátku 18. století došlo k upravení stupňů útrpného práva podle závažnosti mučení.  Nejlehčím stupněm bylo šněrování předloktí - pevné stahování a zaškrcování rukou provazem. Dalším stupněm bylo nasazení palečnic (svěráků na drcení palců), poté přišly na řadu tzv. španělské boty, které drtily lýtka a holeně. Těžším pokračováním bylo takzvané suché trápení - natažení na žebřík, při kterém docházelo k vykloubení rukou a poškození kloubů, vazů i svalů. Zostřenou variantou pak bylo tzv. světlé trápení. Při tomto napínání byl mučený ještě pálen svícemi na bocích.
   Při tortuře musely být dodrženy některé zásady: nemohla být na vyslýchaném uplatňována donekonečna, z mučení byli vyjmuti nemocní , choromyslní, mladiství, staří a těhotné ženy. Ti, co přestáli mučení a nepřiznali se, byl.i propuštěni jako nevinní, ale odcházeli mnohdy s trvalými následky a společensky zbaveni cti.
   V průběhu 18. století byla tortura rušena v řadě zemí, v českých zemích za Marie Terezie v roce  1776.
   Druhá rytina ze 16. století představuje útrpný výslech.

   Rozsudek zohledňoval okolnosti činu, jeho charakter, sociální původ a počestnost provinilce i chování delikventa v průběhu řízení. V právní praxi byl významný prvek milosti. Jeho podstatou bylo zbavení trestu zneucťujícího prvku. Během soudního řízení se na soud  mohli obracet se žádostí o milost přímluvci z řad příbuzných souzeného, rodinní příslušníci, přátelé, vážení měštané, příslušníci cechu, duchovní, zástupci obce, šlechtici. Čím vice bylo přímluvců a čím vyšší bylo jejich společenské postavení, tím větší šance na zmírnění rozsudku existovala.
   Soudní proces uzavíralo veřejné připomenutí zločinu, zopakování přiznání a podrobení delikventa, slavnostní vyhlášení rozsudku a předání odsouzence katu. Ceremoniál slavnostního ukončení soudu se odehrával buď tři dny před exekucí (během této doby měl odsouzenec zlepšené podmínky), často ale až těsně před exekucí. Účastníci ( soud, odsouzený, kat, duchovní) se poté mohli odebrat ke slavnostní hostině, která symbolizovala znovunastolení pořádku a usmíření soudu s delikventem. Pak již hlavní úlohu převzal kat.
   Na posledním snímku je zámek a hrad Bečov, ve kterém je ukryt relikviář svatého Maura a odkud se vychází na naučnou stezku.

Příbuzné články:
1. Muzeum mučení (tortury) - Český Krumlov
2. Útrpné právo (tortura,mučení) II.
3. Útrpné právo (tortura, mučení) III.
4. Útrpné právo (tortura, mučení) IV.

Hrad a zámek Bečov nad Teplou, Loket, 29.10.2010 :-) Bob