O tomto křižáku jsem již psal dříve, například v článku o úkrytech pavouků. Je pěknou ozdobou míst, kam se v létě vydáváme a nemusíme se jej bát, neublíží. Žije všude ve vlhku a dostatku slunce, například kolem břehu rybníků a na vlhkých loukách.
   Při fotografování jsem jej vyfotil z horního pohledu, proti louce. Ale pak jsem se položil do trávy a přemýšlel, jestli pohled proti obloze nebude lepší.

   A v té trávě jsem usnul a zdál se mi sen:
   “Máš nás rád, Bobe?”, ozval se hlas.
   “Mám.”
   “Tak je jedno, jak nás fotíš. Brouci, vážky, motýli, my, pavouci i ptáci a zvířata vás, lidi, máme rádi. Pomáhejte nám. Vyprávějte dětem pohádky, ve kterých se navzájem chráníme.”
   Otevřel jsem oči, otřepal se, vyklepal z vlasů trávu a přemýšlel, jestli to byl sen nebo ne.
   Co myslíte? Drobní hmyzí tvorečkové si chtěli poslechnout příběh o včelce a jejich rodiče se zamysleli nad hmyzí  Kámasútrou. A večer jsme se všichni společně (já, člověk, oni jiní)  podívali na filmové pohádkové příběhy od Jana Karafiáta ”Broučci”.
  

15.6.2008, Zlaté Hory, jezero, :-) Bob

   Vážení návštěvníci Bobova fotoblogu,
    i já jsem dostal tu čest napsat o sobě pár vět. Přiznám se, že to pro mě byl obtížný úkol a to hned ze dvou důvodů: nejsem zrovna nejlepší spisovatel ani řečník a také nechci opakovat to, co již napsali kolegové v jiné části blogu, například Patrick Marek. V podstatě to ale s Patrickem a určitě i s mnoha dalšími zanícenými fotografy máme stejné …
   Například popisovat cesty autem s rodinou na dovolené, to by se mnozí z vás asi váleli smíchem. Rozhodně se nemohu přiřadit k závodníkům, kteří jezdí do Chorvatska 14 hodin. My jsme to jeli tři dny a to hlavně díky tomu, že jsem při řízení koukal všude jinde, jen ne na cestu. Proto také jezdíme tisíce kilometrů polňačkama, na dálnici ani najet nemůžu … prostě jedu stylem pana doktora ze známého filmu “Vesničko má středisková”. Děti při těchle cestách občas i pláčou, ale snažím se jim to později vynahradit jinak. Nejvíc plakaly, když jsme cestou do Chorvatska po přejetí hranic na Slovensku místo do Maďarska vyjeli do Rakouska. A to se nám stává často, trošku si zajedem, zato cestou vždy vidíme to, co jiní nevidí ani za pět dovolených.
   Jak píše Patrick, je to návyk, schopnost za jízdy pozorovat a vnímat věci, které většině ostatních řidičů zůstanou utajeny. Občas za jízdy sbírám i houby nebo fotím divočáky či lišku. Není to vtip. Je to vlastně taková deformace osobnosti, ale snad pozitivní.

Celý článek »

   Bližší informace o dvoukřídlém hmyzu jsou zde.
   Jednou na jaře jsem se vypravil prokutat kvetoucí přírodu na Pálavě na jižní Moravě. Stavil jsem se u vody pod kopci a nestačil se divit. Všude se vyskytovala obrovská hejna pakomárů, prodíral jsem se jimi, odháněl je máváním rukou, tlučením košilí, rychlým během, ale nic nepomohlo. Byli všude. Na chvíli jsem si odpočinul u rybářských chatek na břehu pálavských jezer, štvanice na mě ovšem pokračovala dále a pálící slunce jen zvyšovalo moji touhu utéct. Hejna pakomárů se zdvíhala s každým krokem a já netuším, jak tam mohou lidé přežívat a lovit ryby. Budiž pochváleny hory, příjemný chládek, vůně jehličí, palouky s bublajícím potůčkem, víly, elfové, trpaslíci a občasný výskyt mouchy. 
   Pakomár kouřový je dlouhý kolem 10 mm, vyskytuje se u různých vod. Sám  mám zkušenosti, že je ho nejvíce v nížinách a v teple. Dospělí komáři žijí pouze několik hodin až dní, samečci vytvářejí obrovské roje, do kterých vlétají samičky a páří se (odtud asi lidové rčení “komáři se žení”). Jejich ústní ústrojí je zakrnělé, nepřijímají potravu (přímo neškodí lidem,nesají jejich krev), délka křídel je kratší než délka těla. Larvy žijí delší dobu, jsou významnou potravou vodních tvorů.
   Jen tak na okraj: na Pálavě u Dolních Věstonicích se našla soška “Věstonické Venuše“. Zřejmě tehdy pakomáři na této lokalitě nebyli, protože jinak by byla zahalena do plátna stejně jako mumie v Egyptě.

Pálavská jezera, 28.4.2007 :-) Bob
  

   Bližší informace o broucích jsou zde.
   Tento brouk z čeledi vrubounovitých je dlouhý kolem 12 milimetrů, u nás žije hlavně v teplejších oblastech. Najít jej můžeme v denních hodinách na květech, kde okusuje tyčinky a oddává se nejrůznějším kratochvílím.

Osoblažsko, 24.5.2008 :-) Bob

   Začal jsem psát článek o zapadajícím slunci, strašné zimě, kdy fotoaparát odmítá pracovat, sněžnice se zlehka zabořují do zmrzlého sněhu, zapalovač nevydá jiskru a jen zápalky zachrání dobrodruha. A v tom - vše je jinak.
   Myšlenky se mi zatoulaly k mému kamarádovi Lukáši Konečnému.
   Nedávno vyšla kniha, na které se spolupodílel fotografiemi. Listuji stránkami a vzpomínám na chvíle, které jsme společně strávili.

   Půjčil jsem mu moji výbavu na makrofotografii a držím palce, ať se daří.
   A já si budu fotit jen tak.

   Ale to byla strašná zima.

Rejvíz, 26.12.2007 :-) Bob