Dokončení.

Za šedivého prosincového odpoledne, kdy foukal vítr a plískanice zaháněla lidi domů, jsem se opíral o zeď u stanice metra Želivského a zadumaně hleděl na židovský hřbitov na protější straně ulice. Fotit se mi moc nechtělo, ale vnitřní hlas mi našeptával, že určitě na hřbitově zažiji zajímavou příhodu. Nasadil jsem si čepici, přitáhl pořádně bundu k tělu a vešel branou dovnitř. Hned na začátku mne přivítala cedule se zákazem fotografování. Moc na ně nedbám, začal jsem procházet mezi hroby, občas nějaký vyfotil a prohlížel nápisy v hebrejštině. Snad jsem čekal, že se přede mnou objeví sám rabín Löwi.

Při tomto toulání jsem narazil na směrovou ceduli k hrobu Franze Kavky. Postupně jsem k němu směřoval, občas něco vyfotil, pozdravil pár starých lidí, kteří možná ještě vzpomínali na holocaust nad hroby svých blízkých.

Hrob sám je kousek od vchodu po pravé straně u hřbitovní zdi.

Celý jsem jej obešel a v údivu narazil na masku při jeho okraji. Na fotografii je při spodním pravém rohu.

Sehnul jsem se a začal ji prohlížet. Kolem ležela spousta popsaných lístků s přáními či vzkazy, kdo ví, květiny karafiátů zabalené do papíru. Nemohl jsem od ní odtrhnout oči. Ponurá atmosféra liduprázdného židovského hřbitova v plískanici ve mne vyvolávala zvláštní pocit, že jsem na pravém místě, kde jsem měl v ten den být. Jako by pohled masky byl určen pro mne. Ničeho jsem se nedotkl, dokonce jsem porušil zásadu naaranžovat masku k lepšímu fotografování, lístky s možnými vzkazy nepřečetl. Po pár minutách vnitřního zahloubání jsem potichu odešel, aniž bych narušil klid mrtvých.

Vzápětí nato jsem odjel z Prahy směrem ke Krušným horám a Chomutovu, kde jsem se pár dní potuloval. Zpáteční cestu domů jsem již absolvoval za sněhové vánice, puštěné rádio v autě varovalo řidiče před závějemi, popadanými stromy a doporučovalo zůstat doma. To bych nejraději udělal také, pěkně s knihou a čajem v posteli, ale od domova mě dělilo skoro 300 kilometrů. Při sjezdu z dálnice ve směru od Mělníku jsem u Čakovic začal přemýšlet o masce. Zpomalil jsem, zařadil se do pravého jízdního pruhu, do přehrávače CD vložil keltskou hudbu a sjižděl k Průmyslové křižovatce. V zamyšlení jsem ani nezporoval, že vítr nabývá na intenzitě a mění se ve sněhovou vichřici. A v tom se to odehrálo. Přišel mocný poryv větru a na auto 30 metrů přede mnou spadl strom. Kabinu dodávkového vozu zcela zničil, řidiči se naštěstí nic vážného nestalo. Bleskurychle jsem oprášil znalosti fyziky a zjistil, že kdybych nepřemýšlel o masce, nezpomalil a pokračoval dál stejnou rychlostí, jsem na místě dodávky já se svým Oplem a do blogu by neměl kdo přispívat svými články.  Pražský židovský hřbitov, :-) Bob