Se jménem tohoto fotografa jste se na mém blogu mohli již setkat dříve, například ve článku ”Pavoučí konec roku”, dále v odkazech. Proto mu raději hned předám slovo a budu sledovat, co vykouzlí (fotografická kouzla a experimenty mu jdou nadmíru dobře):

   Vážení čtenáři Bobova fotoblogu, dostalo se mi té cti napsat vám o sobě pár řádků. 

Začátkem takového povídání je dobré se nějak představit a tak ani já toto nevynechám. Ondra Kapl jméno mé, narozen jsem 31.10.1992 v porodnici. Dnešním dnem je mi tedy 15 a žiju v menším městě kraje Olomouckého - v Mohelnici.
Mojí největší z mnoha zálib je už po několik let fotografie. K fotografování jsem se dostal bohužel paradoxně dosti smutným způsobem. Před  čtyřmi roky mi umřel táta. Foťák, kterým fotil naše občasné víkendové výlety, když jsem u něj býval, mi jednoho dne zůstal a fotím s ním dodnes. Za všechno vděčím tátovi. Foťák je v podstatě to poslední, díky tátovi se zabývám uměním… Díky tátovi  mám aspoň zlomek jeho obrovskýho talentu. A ten zlomek se snažím pěstovat.
Ve fotografii jsem téměř na úplném začátku, i když fotím čtvrtým rokem. Vlastně se nepovažuju ani za fotografa ve slova smyslu a váze, jakou tomuto slovu osobně přisuzuju.

   Jak se stala fotografie nadobro mým koníčkem. 

Od doby, co jsem k foťáku přišel a objevil jsem ten červenej čudlík Power, začalo mě bavit mačkat to stříbrný tlačítko nahoře.
Když se dnes podívám na fotky z mých začátků, zahrabané kdesi hluboko na harddisku, přijde mi, že tím cvakáním jsem si tehdy jen posiloval šlachu na ukazováku.
Ale není tomu tak. Všechny ty cvaky mě dodneška posunuly. Sice jsem teprve ze startovní čáry sundal jednu nohu a do pořádnýho sprintu mám zatím daleko, ale každopádně mě fotografie baví se vším všudy a ještě víc mě fascinuje.

   Co fotím, co jsem fotil.

Fotím všechno, co mi dnes přijde něčím zajímavý, ač to třeba není zajímavý ničím. Všechno, co vidím, ať už z jakéhokoliv pohledu.
Kdysi jsem začínal u stolu s vodou a kapkama na listech. V levé ruce silná lupa alias makrosklo, v pravé cvakátko, které mě doprovází do dneška, Olympus C-720 UZ.

Celý článek »

Vážení čtenáři tohoto fotoblogu. Před časem jsem na internetu narazil na výbornou fotografickou studii letu vážky. Osmělil jsem se, napsal autorovi a mezi námi se rozvinula občasná korespondence. I troufl jsem si více a požádal, jestli by nám autor o sobě nenapsal pár řádek. Tady jsou mé otázky:
- jak jsi se dostal k fotografování vážek
- jaké dobrodružství jsi zažil na své poslední cestě na Nový Zéland a Fiji
- jakou používáš techniku
   A zde jsou odpovědi Patricka Marka, dobrodruha a fotografa vážek:

   “K fotografování jsem se dostal na chvíli jako malý kluk, kdy jsem dostal k vánocům fotoaparát Smena. Bylo to ale spíš takové hraní, fotografování mě moc nebavilo a více jsem inklinoval k malbě. Od první třídy jsem navštěvoval tehdejší LŠU a vydrželo mi to dalších devět let. Malování bylo pro mě vším, chtěl jsem se mu věnovat i dál. Ale jak to v životě chodí, vše může být jinak. Po roce 1989 jsem založil malou firmičku na nábytek, tam jsem potřeboval fotit nějaké výrobky a tak jsem si koupil svého prvního NIkolu, jak nazývám fotoaparáty Nikon. Tehdy to byl typ F301 a mám ho dosud. Ne že bych s ním fotil, jen ho někdy z nostalgie vytáhnu a něco cvaknu jen tak pro vzpomínku na analogové časy.
   K fotografování vážek jsem se dostal asi před dvanácti lety, svoji první vážku jsem vyfotil právě Nikonem F301 a dodnes mi visí v kanceláři.

Celý článek »

Babočka bodláková, Krkonoše, srpen 2000, Canon EOS 300, Canon EF 80-200, negativ Kodak.

Předně, Bobe, děkuji za pozvání mezi hosty Tvého fotoblogu. Jmenuji se Marek Vojtíšek, žiju v Praze, kde jsem se před necelými šestadvaceti roky narodil, a už pár let fotím přírodu kolem sebe. Když jsem se rozhodl ukázat ty povedenější z mých úlovků na internetu, oprášil jsem přezdívku ze střední školy, takže je najdete v Koláčkově galerii na doméně Kolas.cz, což je vlastně kratší verze té přezdívky.

Kde jsou kořeny mého zájmu o přírodu, to s určitostí nevím, snad to bude tím, že jsem vyrostl na Letné, jen pár kroků od Královské obory, rozlehlého parku, kterému tu nikdo neřekne jinak než Stromovka. K fotografování mě přivedl vlastním příkladem táta - no a pak se oba zájmy spojily, když jsem si jednoho léta v Krkonoších půjčil jeho zrcadlovku a zkoušel s ní lovit motýly sající na bodlácích za chalupou.

Zlom nastal o rok později, kdy jsem dostal k narozeninám dvoumegapixelový Olympus C-700 a přestal přemýšlet o tom, kolik stojí každé políčko negativu. Jak přibývalo úlovků, začal jsem listovat chytrými knihami, abych se dozvěděl, co jsou ty potvory zač - a to jsem do té doby systematickou biologii nijak nemiloval a poznávačka byla na různých olympiádách pravidelně mou nejhorší disciplínou. Zvědavost však slavila úspěch…

V jednom postarším atlasu motýlů jsem pak čirou náhodou narazil na obrázek pestrokřídlece podražcového. Do té doby jsem byl přesvědčen, že podobní krasavci jsou výsadou tropické přírody, a tak mne zjištění, že žije i u nás, naprosto fascinovalo. Do té míry, že jsem se rozhodl ho najít a vyfotit, přestože létá z celého roku jen necelý měsíc a navíc na druhém konci našeho státu - nebo možná právě proto.

Pestrokřídlec podražcový, NP Podyjí, květen 2004, Olympus C-750, makropředsádka MCON-40.

Celý článek »

Vážení čtenáři.

Vítám dalšího hosta tohoto blogu, profesionálního fotografa Silvestra Szabó (Naturess.net). a předávám mu slovo:

Silvestr Szabó.

Narozen 10.10.1968. Jsem rodák z Karviné, kde také do dneška bydlím. Mým koníčkem, někteří říkají spíše úletem, je fotografování, kterému věnuji téměř všechen svůj volný čas. I když jsem profesionální fotograf, tak to, co si fotografováním vydělám, zase investuji zpět. Naštěstí ještě podnikám ve stavebnictví a mám velice tolerantní manželku. Vždycky jsem měl a mám vztah k přírodě, pro také většina mých fotografií je z tohoto oboru. Fotím ale všechno - svatby, křtiny, pro reklamní agentury, kalendáře … Jak jsem se již ale zmínil, veškeré peníze investuji zpět do fotografování v přírodě, které je finančně i časově náročné, ale zároveň poučné a opravdový relax. Jen si zkuste vzpomenout, kdy jste si naposledy našli čas a lehli jen tak na louce, v lese nebo u vody někam do trávy a měli čas poslouchat ptačí zpěv, vnímat vůni květin nebo pozorovat mravence, včely a vůbec všechen ten život kolem a nemyslet na všední nebo pracovní starosti, které nám nedovolí si odpočinout. Je přece super, když si potom v deštivém, mrazivém počasí člověk listuje mezi fotkami naplněnými energií ze slunečného léta.

Celý článek »

Bob z fotoblogu mě požádal abych v rámci jeho “projektu” představování fotografů napsal pro jeho blog něco málo o své tvorbě. Že prý by rád: “u sebe představil fotografy, jejichž tvorba se mu líbí a ze které se mimo jiné učí.” … což mě celkem potěšilo :-)

Krátce jsem se zamyslel a rozhodl se napsat něco vtipného a zábavného, což posléze narazilo na problém že nejsem vtipný ani zábavný člověk, takže bude muset stačit ten nudný, nesouvislý a stylistických chyb plný text kdesi pod tímto úvodem.

Jak to bylo.

První setkání s fotografováním nastalo někdy v období základní školy, kdy se mi dostal do ruky jeden z prvních poloautomatických fotoaparátů pro širokou veřejnost od firmy Petri Camera … tuším že by to mohl být tento http://www.pbase.com/cameras/petri/es_auto_17 nicméně už je to dost dlouho co jsem ho viděl naposledy… Ostření to mělo ruční, expozici to nastavovalo automaticky a když tomu došly baterky tak se neotevírala závěrka. A člověk tak vyfotil celý film bez toho niž by se exponovalo jediné políčko.

Další, co se mi dostalo do ruky, byl půjčený fotoaparát tentokrát ruské provenience Zenit, myslím že tuto techniku není třeba představovat, ale pro jistotu, jedná se o plně manuální zrcadlovku s výměnnými objektivy, se závitem M42. Ten první (se kterým jsem fotil) měl expozimetr umístěn nad objektivem, později jsem si pořídil vlastní Zenit TTL který již měl měření expozice vnitřní.

Ještě jsem měl tu čest si krátce pohrát z různými zrcadlovkami značky Praktika, ale nikdo to nebyla žádná dlouhodobá záležitost.

Až do nástupu na učiliště (jsem vyučený dřevorubec ;-)) se v podstatě o focení nedalo žádným zásadním způsobem mluvit, ale fascinovalo mě zachycovat svět a to mi zůstalo. Na učilišti jsem se v rámci fotografického kroužku z blízka seznámil s černobílým vyvolávacím procesem, měl jsem možnost experimentovat. Bylo to báječné období, všechny náklady hradilo učiliště a já fotil a vyvolával a fotil a zase vyvolával … bohužel z tohoto období se mi žádné obrázky nedochovaly, všechno zůstalo na učilišti.

Po učilišti přišla střední škola a frekvence focení jeden film za rok, no prostě nic moc. S postupným rozvojem digitální techniky mi bylo čím dál tím víc jasné, že kinofilm nakonec opustím a přejdu na provozně daleko levnější digitální technologii.

Na jaře roku 2004 jsem si pořídil tehdy poměrně horkou novinku Nikon D70, a opět začal fotit vše co se dalo :-) Z počátku jsem produkoval v prvé řadě spoustu nepovedených a neustále opakujících se záběrů (asi jako každý) ze kterých sem potom většinu smazal (v tomto ohledu je digitální fotografie naprosto nedocenitelná) v poslední době již po návratu z fotografické vycházky snímků mažu méně, takže teď už jen rozhodnout, jestli je to tím, že jsem se zlepšil nebo tím, že se změnily moje nároky. Na podzim 2004 jsem si řekl, že si založím stránku, na které budu světu prezentovat svoje výtvory. 6.1.2005 se tak stalo.

Celý článek »