Celou zimu mi vrtalo hlavou, jak zlepšit kvalitu fotografií, především v oblasti dynamického rozsahu a možnosti úprav expozice. Nakonec jsem se definitivně rozhodl fotografovat do formátu RAW. Na ten se můžeme dívat jako na surová data ze snímače, jakýsi digitální negativ, který je sám o sobě nepoužitelný a musí se zpracovat v počítači. Čili analogie tomu, co jsem dělal před mnoha lety - vyfotil jsem negativ kinofilmový nebo středoformátový (občas i větší), film vyvolal, zavřel se do tmavé komory a cestou nasvícení fotopapíru, vývojky, přerušovače, ustalovače, vyleštění fotografie dospěl ke konečnému cíli.
   Vyfotil jsem na fotoaparáty Canon EOS 30D a Panasonic DMC FZ50 zkušební snímky do RAWu a zároveň i JPG, provedl jejich úpravy a tvorbu závěrečné fotografie a výsledek jednoznačně vyzněl pro RAW. A to i přes mírnější pracnost zpracování.
   U formátu RAW se jedná v podstatě o to, že data ze senzoru se zesílí nastavením ISO, pak se zdigitalizují přes AD převodník a uloží na kartu. Vše ostatní se již provádí v počítači. Člověk si musí tedy dát především pozor na ostrost snímků (tady mám velké mezery) a nastavení citlivosti a do určité míry správnost expozice. Vše ostatní je možné napravovat v počítači.
   V současné době mám pro své dva fotoaparáty k dispozici tyto programy:
- RawShooter essentialis 2006 ver.1.2.1 build 72
- SILKYPIX Developer Studio 2.0 SE
- Digital Photo Professional ver. 2.1.1.4 Pro Canon
- Zoner Photo Studio 10
   RAW fotografie se snažím upravit do maxima v jednom z prvních tří programů, potom jej převedu do 16 bit TIFFu a v Zoneru event. dodělám poslední úpravy, ořez a konverzi na JPG.
   Abych si odřízl cestu ke zjednodušení, neukládám soubory ve fotoaparátu zároveň do JPG. Takže pro letošní rok se mi moc nechce doplňovat objektivy, nová těla či stativy a budu se snažit vytěžit maximum kvality z trénování fotografického vidění, dívat se na záběry jinak a vše korunovat následným zpracováním fotografií, znalostí programů a postprocesingu.
   A na to všechno se budu dívat jako na velkou zábavu, protože mojí hlavní náplní je i nadále cestování a dobrodružství.
   Tento článek je určitě kontroverzní, přivítám veškeré podněty, opravy mých mylných názorů i kritiku.

Jeseníky, únor a březen 2008 :-) Bob

   Koncem sněhové sezony jsem se vrátil z Beskyd a rozhodl se ještě zdolat Velkou Deštnou, nejvyšší vrchol Orlických hor s nadmořskou výškou 1115 m.n.m. Běžky jsem ráno hodil do auta, vzal mapu Orlických hor a vyrazil. Jako obvykle, vše dopadlo úplně jinak. Ve vesnici Mladkov (samozřejmě po sněhu ani památky) jsem odbočil na úzkou asfaltku vedoucí přes Orlické Záhoří  k chatě Šerlich. A cesta tedy stojí za to a všem ji můžu doporučit.  Projel jsem Zemskou bránou, míjel krásné staré usedlosti a najednou se přede mnou objevil kostel, který vidíte na fotografii.

Celý článek »

Vážení čtenáři tohoto fotoblogu. Chtěl bych vás pozvat na výstavu fotografií jesenické přírody  do Prostějova. Na její realizaci se podílel především Lukáš Konečný ze sdružení Lacerta (viz odkazy na blogu), několika fotografiemi jsem přispěl i já. Přeji vám příjemný zážitek, příroda na Jesenicku stojí za to a třeba výstava přispěje i k její další ochraně.

Jeseník, 7.3.2008 :-) Bob 

Stínka lesní je asi 10 mm dlouhý korýš břidlicově šedého zbarvení s oranžovými cípy hrudních článků (pereonitu). Je rozšířen po celé střední Evropě v horských i podhorských oblastech, žije především pod kůrou mrtvých stromů a ve ztrouchnivělém dřevě.
Za pomoc s determinací děkuji Mgr. Ivanu Tufovi z katedry ekologie a životního prostředí UP Olomouc.

Jeseníky - lázně, 9.9.2007 :-) Bob

   Se jménem tohoto fotografa jste se na mém blogu mohli již setkat dříve, například ve článku ”Pavoučí konec roku”, dále v odkazech. Proto mu raději hned předám slovo a budu sledovat, co vykouzlí (fotografická kouzla a experimenty mu jdou nadmíru dobře):

   Vážení čtenáři Bobova fotoblogu, dostalo se mi té cti napsat vám o sobě pár řádků. 

Začátkem takového povídání je dobré se nějak představit a tak ani já toto nevynechám. Ondra Kapl jméno mé, narozen jsem 31.10.1992 v porodnici. Dnešním dnem je mi tedy 15 a žiju v menším městě kraje Olomouckého - v Mohelnici.
Mojí největší z mnoha zálib je už po několik let fotografie. K fotografování jsem se dostal bohužel paradoxně dosti smutným způsobem. Před  čtyřmi roky mi umřel táta. Foťák, kterým fotil naše občasné víkendové výlety, když jsem u něj býval, mi jednoho dne zůstal a fotím s ním dodnes. Za všechno vděčím tátovi. Foťák je v podstatě to poslední, díky tátovi se zabývám uměním… Díky tátovi  mám aspoň zlomek jeho obrovskýho talentu. A ten zlomek se snažím pěstovat.
Ve fotografii jsem téměř na úplném začátku, i když fotím čtvrtým rokem. Vlastně se nepovažuju ani za fotografa ve slova smyslu a váze, jakou tomuto slovu osobně přisuzuju.

   Jak se stala fotografie nadobro mým koníčkem. 

Od doby, co jsem k foťáku přišel a objevil jsem ten červenej čudlík Power, začalo mě bavit mačkat to stříbrný tlačítko nahoře.
Když se dnes podívám na fotky z mých začátků, zahrabané kdesi hluboko na harddisku, přijde mi, že tím cvakáním jsem si tehdy jen posiloval šlachu na ukazováku.
Ale není tomu tak. Všechny ty cvaky mě dodneška posunuly. Sice jsem teprve ze startovní čáry sundal jednu nohu a do pořádnýho sprintu mám zatím daleko, ale každopádně mě fotografie baví se vším všudy a ještě víc mě fascinuje.

   Co fotím, co jsem fotil.

Fotím všechno, co mi dnes přijde něčím zajímavý, ač to třeba není zajímavý ničím. Všechno, co vidím, ať už z jakéhokoliv pohledu.
Kdysi jsem začínal u stolu s vodou a kapkama na listech. V levé ruce silná lupa alias makrosklo, v pravé cvakátko, které mě doprovází do dneška, Olympus C-720 UZ.

Celý článek »