Bližší informace o blanokřídlém hmyzu jsou zde.
   Při psaní tohoto článku se mi myšlenky rozbíhají na všechny strany. Vzpomínky na fotografování před mnoha desítkami let, černobílou fotografii a možnosti makrofotografie v tehdejším Československu, vzpomínky na pana Safíra, Slávu Štochla, Martina Martinčeka a jejich černobílé fotografie, uspořádané fotografické výstavy, toulky s hmyzem, povídání si se sarančaty, vandry s kamarády (před zkouškou z vnitřního lékařství jsem spadl i s učebnicí do prudké řeky v kaňonu a dodnes mi ty znalosti asi chybí :-)) a vůbec. Musím se soustředit.
   Černobílé fotografie mravence lesního ukazují, jaké fotografie jsme dělali začátkem 70-tých let minulého století. Informační hodnota byla menší, na barevný film jsme neměli peníze.

   Tak asi fotil černobíle pan Safír svoji knihu ze života hmyzu.
   Doba pokročila, fotografujeme barevně, technických možností máme mnohem více, ale základ zůstává: láska k přírodě, drobným tvorečkům i velkým obrům, květinám, stromům, vzdušným proudům i obloze. Albert Schweitzer to nazval “úctou k životu”.
   A já jsem si připravil před pár dny fotoaparát, blesk, oblékl si vandrácké věci a šel škádlit přítele mravence. Neměl dobrou náladu a taky mi ji dal najevo. Vše uvidíte na dalších fotografiích.

   Mravenec lesní je jeden z našich běžných obyvatel lesa. Psal jsem o něm již v tomto článku.
   A jak to vypadá při jeho obraně? Napřed nás svými kusadly kousne a dostane se minimálně do podkoží. Pak k ráně bleskurychle přisune zadeček s otevírajícími se jedovými žlázami.

   Celé tělo přitom ohne o 180 stupňů, prostým zrakem to prakticky ani nezpozorujeme.
   Potom do rány vystříkne sekret svých jedových žláz a nás to pálí a bolí. Bodejť by ne, kyselina mravenčí udělá svoje.

   Au, to bolí.
   Kamarádu mravenci se omlouvám, trochu jsem ho škádlil a neměl dobrou náladu, ale pak jsme se usmířili a povídali si o článcích na blogu. Zajímaly ho “Saranče a Kámasútra” a “Mravenec, jahoda a duše rostlin“.  

Ústupky u Seče, 2.5.2009 :-)  Bob