Ležel jsem na břehu říčky, popíjel Fantu divokou malinu, díval se na svoje břicho a přemýšlel, kdy mi rozpustí žaludek, podkoží, břišní stěnu a dostane se ven. Je to totiž strašná žíravina, ale mně chutná.
   V tom jsem uslyšel slabý hlas.
   “Bobééé, uhni.”
   To je něco pro mě. Překulil jsem se na bok, zapomněl na hlodání v břiše a díval se, kdo mě volá.
   Byla to malá muška, která se ke mně blížila vrávoravým letem. Popadl jsem fotoaparát, bez přípravy se pokusil ji vyfotit a díval se, co bude dál.

   “Bobe, já mám strašnou žízeň. Včera jsme flámovaly na nektaru, moje kamarádky tam ještě leží a nemůžou se hýbat, ale já mám strašnou žízeň. Bože, mě suší.”
    A tak ta muška, vrávorajíc a třesouc se na celém těle, se vrhla do květu. Srkala vodu, nemohla se jí nabažit a já viděl, jak se jí postupně ulevuje. Zbystřilo se oko, chůze postupně přestala být vrávoravá a celá ožila.

   “Fuj, jak můžeš pít Fantu divokou malinu. Před pár dny jsme byly s partou na výletě, napily se jí a polovina z nás už nežije.”
   “Ale mně chutná,” odpověděl jsem jí. “Je to pořád lepší než stav po flámu.”
   “Ty jsi mi taky mudrc,” odpověděla. “Teď se můžu konečně pořádně protáhnout.”
   A ukázala se na listu.

   Dál jsem její počínání nekomentoval, jen jsem kroutil hlavou a přemýšlel, jak jí tento životní styl dlouho vydrží.
   A kolem se na nás dívaly netýkavky se svými rudými květy a nevěřícně se usmívaly, ba přímo šklebily. Já si k jedné vlezl i s fotoaparátem, fotil a úplně zapomněl na Fantu. Však můj blesk v akci můžete, vážení čtenáři, vidět vpravo na fotografii.

Kdysi a kdesi, :-) Bob