Se synem jsme se rozhodli podniknout malinkou dobrodružnou výpravu. Jen tak, se sněžnicemi otestovat novou výbavu do mrazů a trochu se protáhnout. Počasí nám přálo, museli jsme ale vystoupat na pláně výš do hor.
Náš záměr byl jasný - prodírat se mezi stromy, občas se probořit do rašeliniště, mrznout a zase roztávat, podívat se na stopy zvěře, protáhnout tělo naplněné vanilkovými rohlíčky, medvědími tlapami, vosími hnízdy, lineckým těstem, kaprem, bramborovým salátem, čokoládou z vánočního stromku a vůbec.
A takhle nás lákal les prosvítajícím světlem. Jediná možnost pohybu v něm je na sněžnicích. Zavřel jsem oči, za víčky se mi objevily tajemné bytosti (bludičky, jezinky, mrazíci, skřítci, lesní duchové, stromovousi), též tiše po povrchu sněhu klouzající vlk, plachtící sova, nehybný jelen, hopkající zajíc, v nose jsem ucítil pach tlejícího dřeva ponořeného do rašeliny. Vzhůru.

Putovali jsme tím lesem v šeru, jenom mezi korunami prosvítalo slunce a já jsem si občas připadal jako jeden z harcovníků majora Rogerse, kteří se v časné zimě léta Páně 1759 skrývali v lesích, pomalu se probíjeli divočinou a nakonec dobyli St. Francis.

Přelézali jsme spadlé stromy, šlapali přes mýtiny, kde jen stopy zvěře rušily neposkvrněnou pokrývku sněhu, přeskakovali malé potůčky a sněžnice vytahovali z rašeliny.

Sněhu bylo dosti.

Ale i les a naše putování se dobralo konce a my jsme vylezli na okraj porostu.

Na posledním snímku vidíte mého syna a ve sněhu nápis “Tilak”. Je totiž příznivcem této firmy, všechny kousky oblečení nesou její značku. Já osobně upřednostňuji starší materiály, nejlépe eskymácké a ruské.

Co dodat závěrem? Cesta to byla dobrá, sněžnice se výborně osvědčily. Přečtěte si tento článek o našich sněžnicích, výbavu jsme samozřejmě doplnili o teleskopické tyče ( já mám Fizan Cobra).  A jak jsem se v úvodu zmínil o majoru Rogersovi, na našem trhu je výborná kniha ”Cesta na severozápad” od Kennetha Robertse.  Stojí za přečtění.

Rejvíz, 26.12.2007 :-) Bob