Jedna z letních cest zavedla mě a mého syna do Holašovic. K této vesničce pod patronátem UNESCO se ještě vrátím, u informačního centra jsme ale krásně uviděli Temelín. Kouřící, na rovině, při pohledu skrz delší ohnisko fotoaparátu skoro před námi. A tak jsme k němu zamířili. Autem jsem vždycky vyjeli na nějaký kopeček, upřesnili si směr a tím  pokračovali, pokud tam vedla cesta. Jako za starých časů pěšky na vandru bez mapy. A nakonec jsme k Temelínu dojeli.

Horní snímek jsem chtěl pořídit se stativem rozloženým na zebře na asfaltu. Projíždějící auta by se mi vyhla (doufám) a kompozice snímku by delším ohniskem nabrala na gradaci. Ale synovo poťukávání si na čelo a nesouhlasné posunky mě umožnily fotografovat pouze v pravém jízdním pruhu. 

 Temelín je pro nás dosti zvláštní tím, že podobnou stavbu v okolí nemáme. Jsou tady sice větrné elektrárny, vodní přečerpávací elektrárna Dlouhé Stráně na vrcholu Mravenečník, který již není vrcholem (kdysi se tu krásně fotili jeleni v říji), ale čtyři velké chladící věže tu nejsou.

Velkou část naší návštěvy jsme strávili v informačním centru (na snímku je uprostřed syn při tréningu fotografování v tmavší místnosti - měl fotografii rozostřenou nebo ne?). K dispozici byla simulace chodu elektrárny včetně vysvětlení principu fungování a simulačních trenažérů. Na nich jsme elektrárnu zlikvidovali během několika vteřin.

Část dne jsem strávili i ve vesničce Temelín, kde na křižovatce stojí hospoda jak vystřižená z 80-tých let minulého století včetně zakouřených záclon, opilce spícího na stole a zažloutlých stěn. Prostě paráda.

Temelín, 6.7.2007 :-) Bob