“Hej, Bobe!”
Otočil jsem se a uviděl za sebou dvě malé žabky.
   “Ahoj,” povídám jim. “Jak se máte?”
   “No, my se máme dobře, ale co ty?”
   “Jak to, co já?”
   A v tu chvíli spustily obě dvě o překot. “Víš, s tebou už není žádná zábava. Pořád tady jenom chodíš a s námi se nebavíš. Na zádech vlečeš jakýsi baťoh, v ruce máš krabičku a nic nevidíš. Jenom koukáš na nějaké obrázky vzadu, mumláš si čísla, kroutíš tou věcí, co vyčuhuje z krabičky a blýská se tady jak za letní bouřky.”
   Provinile jsem si k nim sedl.
   “Málem jsi na nás šlápl. Už zdálky jsme ti šly naproti, ale ty se nedíváš. Všiml sis vůbec, že se u skalky honí motýli?” 

   “A taky jsme ti chtěly říct, že nám pavouk na louce upletl šňůru na sušení nejrůznějších věcí a zachytil ji za list. No jo, ty máš ale tu vaši síť. Jak jí jenom říkáte? Nějaký mezinet nebo jak. Prý u ní každý den sedíte a máte otlačený zadek.”
   Zíral jsem s otevřenou pusou.

   A ty dvě pokračovaly: “Taky tě pozdravují myšky z chajdy a pěkně zuří. Prý sis pořídil nějakou novou plastikovou domů a pořád ji ošaháváš na stole. Chtějí vysvětlení.”

   Natáhl jsem si nohy na mech, hloubavě se na ty dvě filosofky podíval a provinile se usmál. Vždyť mají vlastně pravdu. Poslední dobou jsem zahrabaný v novém fotoaparátu, pořád něco zkouším, na blogu už není žádná legrace a na louce? Darmo mluvit. Nevydržím klidně ležet, hlavou se mi honí samá clona, čas, hloubka ostrosti. A kamarády včelku, saranče Toma, mravence strážce, píďalku, kobylku válečníka a další nevidím.  
   Vyskočil jsem na nohy, rozloučil se  a vrátil k autu. Po cestě jsem si již sundával baťoh a díval se po sýru v kapse.

   Cestou jsem si opláchl hlavu v potoce nad chajdou, abych přišel na jiné myšlenky. Jen doufám, že se na mě myšky nebudou dlouho zlobit. Tu plastikovou budu ošahávat jen někdy, fotit budu střídmě a zase budu mít čas ležet na louce a lelkovat. To je mé nové předsevzetí.

   Věnováno “Té, jejíž jméno se nesmí vyslovit”.

Jeseník - lázně, 18.4.2007 :-) Bob