Se synem jsme se rozhodli podniknout malinkou dobrodružnou výpravu. Jen tak, se sněžnicemi otestovat novou výbavu do mrazů a trochu se protáhnout. Počasí nám přálo, museli jsme ale vystoupat na pláně výš do hor.
Náš záměr byl jasný - prodírat se mezi stromy, občas se probořit do rašeliniště, mrznout a zase roztávat, podívat se na stopy zvěře, protáhnout tělo naplněné vanilkovými rohlíčky, medvědími tlapami, vosími hnízdy, lineckým těstem, kaprem, bramborovým salátem, čokoládou z vánočního stromku a vůbec.
A takhle nás lákal les prosvítajícím světlem. Jediná možnost pohybu v něm je na sněžnicích. Zavřel jsem oči, za víčky se mi objevily tajemné bytosti (bludičky, jezinky, mrazíci, skřítci, lesní duchové, stromovousi), též tiše po povrchu sněhu klouzající vlk, plachtící sova, nehybný jelen, hopkající zajíc, v nose jsem ucítil pach tlejícího dřeva ponořeného do rašeliny. Vzhůru.

Celý článek »

Jsa stár (přiměřeně), měl bych napsat nějakou filosofickou úvahu nebo stať k tomuto výročí. Či obé, jak se dříve říkalo. Nic moudrého mě ale nenapadá,  neboť jsem došel k názoru, že vlastně nic nevím.  Dva roky jsem se snažil zúročit znalosti v oblasti fotografování, přírodních věd, poslouchal jsem hmyz, rostliny, mraky na obloze, pilně vše fotografoval, občas zapisoval, občas zapomínal, co jsem to vlastně chtěl zapisovat (hlavně pohádky), přemisťoval jsem se z místa na místo nebo také jen ležel v trávě odmítaje jakýkoliv pohyb, naslouchal vážně míněným radám mých souputníků (pro vrozenou lenost zřídka dopadly na úrodnou půdu), vytrvale psal úvodníky (každý nový článek je vlastně úvodník) a korunu jsem všemu nasadil nákupem gramatiky českého jazyka.
Nedávno jsem vytahoval z police pod stropem v zoufalství nad neurčenými druhy hmyzu  knihu Zahradníka a Severy “Hmyz” a další titul mě udeřil do hlavy a spadl na zem. Byl to výtisk prózy a poezie Ivana Andrejeviče Krylova “Člověk a stín”. Sedl jsem si na zem, zahloubal se do otevřené stránky a přišel na největší moudro mých posledních let. Uvádím jej zde pro jistotu přesnou citací z Krylovovy Úvahy filosofa o módě : “Kdo však je vskutku vzdělaný, přátelé moji? Když sám Sokrates řekl, že ví, že nic neví, nebylo by pro nás lepší využít svých dědických práv na toto jeho poznání než se k němu dobírat se stejnými obtížemi jako onen zesnulý athénský mudrc? A když už nám není dáno státi se moudrými, nezbývá jiná útěcha než pokusit se aspoň moudře vypadat”.
A tak jsem si dal předsevzetí, že budu dál pokračovat ve fotoblogu, občas něco napíši, utrousím moudro nejlépe v podobě úvodníku s latinským názvem a odvoláním se na Linného a jenom vy, čtenáři tohoto článku, víte, jak to se mnou ve skutečnosti je.

Jeseník, 26.11.2007 :-) Bob

Ráno se mé oči unaveně otevřely nad hustě popsaným pergamenem, písmo bylo cizokrajně neznámé a nad křivulí s roztokem se vznášel vířivý tanec.

Bobova pracovna, 11.11.2007

Unaveně jsem ponořil husí brko do kalamáře, abych dopsal teorii o vířivém tanci, ale hlava mi vysílením padla na dubový stůl, pergamen se začal ve světle svíce rozplývat a já se ráno probudil se skvrnami od inkoustu na kalhotech. 

Má pracovna v Jeseníku, 10.11.2007 :-)Bob