Víte, že toto šidélko je možné nalézt i pod názvem šidélko rusalčí? Moc pěkné jméno.
Chvíli jsem se na sebe dívali a hlavou mi probleskla vzpomínka na text v knize Clause Krämera Keltské umění léčit:
“Energií a s ní souvisejícími informacemi jsou navzájem propojeni všichni lidé, všechna zvířata, každá rostlina, půda, kameny, vzduch, sluneční paprsky, duše žijících i fyzicky mrtvých, elfové i víly.”
Písečná - mokřady, 11.6.2006 :-) Bob
Tuto pavučinu křižáka jsem jednoho rána v Lelekovicích vyfotil trochu jinak, než je zvykem. Většinou se fotí ráno s korálky rosy, já jsem použil maximalizovaný boční úhel a teleobjektiv. Vznikl “pohled na struny harfy” :-).
Pavučina je velice zajímavý výtvor pavouků. Základní hmotou pro vznik pavučiny je vláknitá bílkovina fibroin, která se skladuje ve snovacích žlazách. Při postupu vývodem postupně polymerizuje a získává na molekulární hmotnosti, při vypuštění ze snovacích bradavek (umístené na zadečku pavouka), již má své charakteristické vlastnosti. Je nesmírně pevné, uvádí se, že při zavěšení by muselo být dlouhé 80 kilometrů, aby se vlastní vahou přetrhlo.
Pavoučí vlákna jsou vysoce specialisovaná a mají rozdílné vlastnosti. Máme například vlákna sloužící ke stavbě sítí, vlákna jistící při přemisťování, vlákna s lepem, vlášením (produkují je kribelátní pavouci), vlákna sloužící primárně k lovu. Jejich vlastnosti jsou dány rozdílným poměrem aminokyselin s krátkými postranními řetězci. Zájemce o bližší poznání této problematiky odkazuji na odbornou literaturu.
Dál v článku vám ukáži příklady pavoučích výtvorů:
Tento pavouk patří mezi méně známé druhy z čeledi zápředníkovitých. Je to noční lovec, kořist nechytá do sítí. Den tráví ve svém úkrytu, který si upřede například mezi listy travin.
Dlouhou dobu se zabývám střelbou z kuší a luků, tento článek berte jako krátký vstup do této problematiky. Postupně si probereme jednotlivé zbraně, šípy, hroty, tětivy, proplujeme nebezpečným úskalím nechtěného poranění při střelbě, snad se mi podaří natočit instruktážní video zacházení s těmito zbraněmi, mrkneme se na terče, údržbu tětiv a eventuelně vlastní výrobu šipek.
Mou první kuší je od roku 1992 Panzer II. Magnum anglické firmy Barnett s napínací silou 150 liber. K jejímu uvedení do provozu se váže následná úsměvná historka: po jejím složení jsem zjistil, že má svalová síla nestačí na napnutí tětivy. Ať jsem se snažil, jak jsem mohl (nejen já), nešlo to. Chybělo mi napínací zařízení typu “kozí noha”, třmen nebo popruh, které jsou všeobecně doporučované. Na kuši jsem ale vyzrál tím, že jsem pokácel malý stromek, jeho pařízek upravil do tvaru vidlice, do které jsem kuši nasunul a s pomocí nohou celý mechanismus napnul. Jako terč na první ránu jsem použil slamník. Po správném zaměření jsem vystřelil a speciální šíp s uhlíkovým povrchem a drahým hrotem si to prosvištěl slamníkem a pokud se někde nezastavil, tak letí doposud.
Z toho plyne následující: nikdy nepodceňuj nebezpečí střelby, i sportovní kuše je smrtelná zbraň. Dále dbej na pomůcky při napínání tětivy (třmen, kozí noha, popruh), neporušenost tětivy a použij vhodný druh terče.
První opravdu zimní sobotu jsem se rozhodl otestovat mou zimní výbavu, nový fotoaparát, a zdolal jsem jeden z nejvýše položených skalních hradů v naší republice. Počasí bylo špatné, vánice profukovala lesem, všude spousta sněhu a to mi vyhovovalo. Následující fotografie vypadají černobíle, ale jsou barevné. Tak šedivě svět opravdu vypadal a já jsem nestačil ve vichru a sněžení čistit optiku objektivu.
Zřícenina hradu Kobrštejn se nachází blízko Jeseníku nad Rejvízem se známými rašeliništními jezírky v nadmořské výšce 912 m.n.m. Moc zmínek o něm není: byl založen ve 13. století jako gotický hrad vratislavských biskupů sloužící k ochraně dolů kolem Zlatých Hor a zemské cesty spojující Zlaté Hory s Vrbnem. Již v 15. století je z něj zřícenina, v současné době je zachováno pouze torzo hradního paláce na skále. Šíři příkopu kolem je možno odhadnout na 15-30 m. První písemná zmínka je z roku 1687 ve Zlatohorském urbáři ( to je úřední kniha vedená pro účely ekonomické rozvahy), je uváděn jako pustý.
Na horním snímku (tady je možno rozeznat, že je barevný) je strmý výstup k vlastnímu hradu se sněhovou nadílkou.
Krb na posledním snímku mne zachránil před prvním zmrznutím tuto sezonu a já jsem mohl pokračovat ve své dobrodružné cestě dál.
Kobrštejn u Rejvízu, 4.11.2006 :-) Bob