“Ahoj, Bobe,” uslyšel jsem nedávno na louce za sebou známý sykavý hlas. Otočil jsem se a koho to nevidím. Mé staré známé saranče, se kterým se někdy dívám na západy slunce. Nazývejme jej třeba Tom.
“Jak se máš, můj příteli,” zeptal jsem se sarančete podobnou sykavou řečí, kterou mne naučili. “Ale to víš,” uslyšel jsem odpověď. “Snažíme se, jak to jde. Právě učím své syny, která tráva je jedlá. Dovol, abych ti je představil. A vy, mládeži, se tak netlačte, vždyť přepadnete přes okraj listu. Strejda Bob se u nás určitě chvíli zdrží.”
“Dobrý den, děcka,” pozdravil jsem drobotinu. “Dobrý den strýčku Bobe. Hodně jsme o tobě slyšeli, budeš si s námi hrát?” odpověděli ti dva. “To víte, že jo, jenom si chvíli pohovořím s tátou.”
Tak jsme si oba dva sedli, on saranče, já člověk, a povídali si o zašlých časech i novotách. “Ty, Bobe,” zvolal najednou Tom. “Na něco jsem zapomněl. Mám bratrance se ženou a představ si. Před časem procházeli loukou lidé, chvíli se tady zdrželi a po jejich odchodu ti dva našli knihu, jmenovala se tuším Kámasútra. Pojď se na ně podívat, co dělají.” Tak jsme šli na okraj louky do husté trávy a já jsem již zdálky slyšel výkřiky a chichotání.
Celý článek »
