Původně jsem měl představu, že napíši příběh o mém putování se synem po Beskydech. Vandr jsme podnikli v rámci našeho každoročního letního toulání po Česku, ale svůj záměr jsem změnil a vytvořil esej. 
   Pavlík je můj syn. Občas mu říkám “Zrzavý Orme” pro jeho vlasy, nebo taky “Prcku”, aby vynikla moudrost mého stáří. A proč ne. Taky mi na vandru říká “Bobe” a ne “taťku” nebo tak nějak, jak se nazývá biologický otec.
   Ale k ránům: článek jsem přiřadil k rubrice Jak vzniká tento fotoblog. Ideální čas na fotografování je totiž po ránu, kdy lidé spí a hmyz se ještě ospale protahuje. Já pak poletuji s fotoaparátem, blýskám bleskem, kroutím se do nejrůznějších poloh při snaze získat dobrý záběr těsně u země, občas kouřím  cigaretu a poslouchám, jak mi kručí v břiše hlady. A to je čas pro mého syna.

   Vyleze ze stanu, shlédne na mě ze své výšky (nějak narostl a dívá se na mě dolů), zeptá se:”Bobe, jaký byl lov? Co jsi nafotil a co chceš na snídani?”
   A já vím, že den začíná dobře. Nafotografované snímky prohlédnu, najíme se, uklidíme kolem sebe, aby nikdo nepoznal, že jsme tady byli a jdeme dál. A po cestě si povídáme, smějeme se, fotíme, odpočíváme během zastávek a co přinese zítřejší den, to nás nechává v klidu.

   Tak někdy vzniká tento fotoblog.

Beskydy, červenec 2008 :-) Bob