Seděl jsem v parku na starém kmeni, pozoroval jarní hemžení hmyzu a liboval si. Paráda, je teplo, svítí sluníčko, na obloze ani mráčku a já konečně můžu chytat lelky. Mnozí čtenáři blogu ví, že to je má nejoblíbenější činnost. Chytat lelky čili lenošit.
   Ale nic netrvá věčně. Uprostřed blaženosti sladkého nicnedělání se mé oči toulaly po okolí a já spatřil ploštici, která se chovala podivně. Místo pobíhání po kmeni mizela zadečkem v malé dírce, vykutané ve dřevě neznámým obyvatelem. Popadl jsem fotoaparát a začal zkoumat, co se vlastně děje. Vše uvidíte dál.

   Ploštice se na jaře páří se zadečky přiloženými k sobě. A právě první v páru začala zalézat do otvoru a táhla za sebou svého druha (svoji družku).

   Nic nepomohlo zoufalé vzpírání. Pomalu, ale jistě mizel pár ve dřevě.

   Při fotografování nebyl čas na přípravu. Děkoval jsem prozřetelnosti, že fotoaparát mám vždy nastavený v pohotovosti na makro s následujícími parametry: automatické vyvážení bílé, manuální režim fotoaparátu s ISO 200, clonou 8.0 a časem 1/160 s, makroblesk v režimu ETTL, t.č. fotografování do formátu RAW, režim automatického ostření na objektivu.

   Ploštice se bránila, jak mohla. Chvílemi se jí podařilo trochu vysunout nahoru, po krátkém boji ale mizela hlouběji a hlouběji. Nakonec se rozhostil klid a jen prázdný otvor do dřeva mi připomínal událost jako němý svědek. 

   Vrtá mi hlavou jedna věc: byl to boj o záchranu života nebo jsem byl svědkem běžné události v životě těchto ploštic? Nehledaly si tam nakonec místo pro narození potomků? Nevím, ale třeba tuto příhodu nakonec rozluštím.

Související články:
Ruměnice pospolná (Pyrrhocoris apterus) 
Strom a cupitání

Arboretum Jablunkov, 27.4.2008 :-) Bob