Praha pro mne vždy znamená návštěvu ohromného lidského mraveniště s mnoha památkami, metrem, rychlou jízdu v ulicích, ve kterých se neorientuji a spoustu dalších zážitků. I když ji navštěvuji často, většinou nemám čas na klidnou procházku po nábřeží Vltavy, návštěvu památek, muzeí a pamětihodností, které jinde neuvidím. Nedávno jsem se rozhodl, že po skončení služebních povinností si udělám přestávku na víkend a pěkně v klidu nafotím Pražský hrad, Karlův most, racky nad Vltavou, metro, Václavské náměstí … Mohl bych jmenovat celé hodiny. A po návratu se budu jen chlubit, kdeže jsem to všude byl. Před cestou jsem nalistoval knihy profesionálního fotografování architektury, prohlédl Plickovy fotografie stověžaté Prahy, navštívil blog Matouše Mihalička, Martina TPY Vraného Stránky do černa (oba dva vřele všem doporučuji k prostudování, na Stránky do černa je nový odkaz z mého blogu), ba dokonce nakoukl k Medhimu, co nového. Vyčistil jsem telekonvertor k optickému přitažení pražských mostů, nachystal filtry polarizační, neutrální, přechodový ke zvýraznění modré oblohy a odstranění oparu, překontroloval rychloupínací destičky na monopod i tripod, dobil baterie, probral si znovu způsob fotografování výše zmíněných borců, vytipoval předem podle mapy vhodné lokality k umístění stativu, pomodlil se za pěkné počasí a takto vyzbrojen jsem se vřítil do Prahy jak velký vítr.

Již při příjezdu jsem tušil malér. Všude smog, mlha, sychravo a nevlídno, při vystupování z auta jsem se v záchvatu kašle zhroutil pod kola vlastního vozu. Během vyřizování služebních záležitostí se ukázalo marným čekaní na zlepšení počasí. Přišel pátek, s ním další nápor smogu a studeného větru, který znamenal konec mých nadějí. Nebudu fotograf pražské architektury, nevyfotím pražské mosty pěkně v řadě na jednu fotografii přitažené teleoptikou, nebudu se mít čím chlubit u nás doma, nebudu borec. A tak mne čekala jen cesta zpět. Navečer po příjezdu jsem ani neodemkl byt, zadumaně si na chvíli sedl na schody před domem a přemýšlel nad tou patálií. Jak jsem se tak rozhlížel kolem, věděl jsem, že nemohu vejít do bytu s prázdnou fotografickou kartou. Alespoň něco musím vyfotit. Tak jsem udělal snímek dvorku, na který se dívám při kouření. Typický malý moravský dvorek neznámého architektonického stylu od anonymního mistra stavitele, který nikdy nebude zařazen na seznam chráněných památek. Zato jej můžete najít všude, ve městě i na vesnici, a každý má svůj vlastní půvab a vlastní koloběh života. Ale příště mi to určitě s Prahou vyjde.