Vážení čtenáři. Venku je zima až praští, mám ledové ruce, každé nastavení expozice či změna hodnot na fotoaparátu je spojena s další ztrátou tělesné teploty, slunce je a občas není a já mám představu o ráji přírodovědce (mé malé Galapágy). Možná to jsou mé halucinace při teplotě.

Na takové louce ležím vždy rád. Občas se líně pohnu, abych se nastavil slunci z jiné strany či vyfotil hmyz, který na mne neustále sedá, dívám se na kytky a říkám si: “Bobe, už sis zase nezopakoval botaniku”. To je pro mne výzva k sundání si brýlí, bez nichž se mi svět změní v kaleidoskop rozmanitých barev a tvarů a je mi fajn. Nebudu tady uvádět žádná latinská ani česká jména toho, co vidíte, jen si sundejte brýle, kontaktní čočky či nasaďte fantazii a ponořte se se mnou do světa bezstarostnosti. Váš Bob.