Bližší informace o síťokřídlých jsou zde.
   Zlatoočka skvrnitá představuje jednoho z mnohých zástupců síťokřídlého hmyzu. Je dlouhá do 14 mm, v rozpětí mohou měřit křídla až 30 mm. Na hrudi a na zadečku má černé skvrny, na hlavě je tmavá skvrnka tvaru písmena X. Průhledná křídla výrazně přesahují zadeček.
Létá dosti hojně od května do září na loukách, mýtinách i zahradách. Dospělí i jedinci i larvy patří k výrazným hubitelům mšic. Přezimující jedinci mají křídla zbarvená do hněda.
Zajímavosti: dočetl jsem se, že některé druhy zlatooček se mohou dorozumívat ultrazvukem vytvářeným pohybem a vibracemi zadečku.

Jablunkov, 28.6.2008 :-) Bob

   Bližší informace o řádu blanokřídlého hmyzu najdete zde.
   Hned na úvod musím napsat, že článek možná někdy upravím. Tedy pokud se najde někdo, kdo mi vlastně poví, jakého čmeláka jsem vyfotil. Sám jej nemohu určit s pomocí příruček ani internetu.
   Potkávám jej každým rokem na jaře na toulkách v podhůří Jeseníků, pěkně si to sedí, sbírá pyl a mně si moc nevšímá. Připomíná mi trochu čmeláka zemního (Bombus terrestris), nebo také čmeláka Bombus lucorum. Při mém fotografování nebyl nikdy plachý, spíše mi pózoval při sběru pylu a pěkně se při jeho fotografování trénují makrofotografické postupy.
   A protože o tomto čmeláku nemohu nic víc napsat, zmíním se v další části článku o hmyzích státech.

Celý článek »

   Fotografovat ještěrky je velká zábava. Některá okamžitě zmizí, další zvědavě nahlíží a není vůbec plachá. Tato patřila někam mezi. Zvědavě se dívala a po pár zablesknutích makroblesku bleskurychle zmizela.
   Ještěrka živorodá dosahuje délky 18 cm. Žije spíše v otevřené krajině, na loukách , ale i v podhůří. Je dosti plachá, při vyrušení se okamžitě ukrývá.  Doba páření je na jaře, asi 3 měsíce po páření se rodí mláďata. Živí se hmyzem, pavouky a červy.
   Další fotografie můžete vidět tady.

Jablunkov, 22.8.2008 :-) Bob

   V krátkém volném čase mezi službou nemocným a jejich léčením, přírodozpytem (archaické slovo) a láteřením nad dokumenty certifikace ISO jsem vyrazil na Orlické hory, konkrétně se podívat na jejich nejvyšší vrchol - Velkou Deštnou.
Jak je vidět na první fotografii, její název není nahodilý. Pršelo, foukal studený vítr, na letní čas byla vlezlá zima a vrchol se snažil dostát svému jménu. Aby taky ne, průměrný roční úhrn srážek prý dosahuje 1350 mm ( na základě těchto informací jsem vzal metr, poměřil délku a výška vodního sloupce mi sahá po hrudník).
Takřka přesně před rokem jsem byl na stejném místě a jak je vidět na druhé fotografii, i zde může být pěkné počasí.
CHKO (chráněná krajinná oblast) Orlické hory byla vyhlášena v roce 1969 na území 204 km čtverečných. Kdysi dávno tady převládaly jedle a buky, byly ku škodě všech vykáceny a nahrazeny smrčinou. V 70-tých letech jsem tady vícekrát procházel a nikdy jsem nezaznamenal pěkné výhledy do okolí. Až kůrovcová kalamita 80-tých let 20.století zapřičinila vykácení porostů a vzhled Velké Deštné takový, jaký je.

Původní nová rozhledna byla postavena v roce 1992 a věnována Štefanu Matějkovi, tehdejšímu členu Horské služby. Postupně při nepříznivém počasí chátrala a byla rekonstruována v roce 2003.

Celý článek »

   Bližší informace o řádu jepic jsou zde.
   Při mých toulkách přírodou kolem bystřin se poslední dobou setkávám častěji s jepicemi. Mladými subimagy, dospělými jedinci různých vybarvení i velikosti. A zjistil jsem, že je nedokáži správně určit. Dokonce ani server Biolib mi nepomohl. Ale není to jedno? V takových chvílích si říkám, že jsem přece tulák a fotograf, ne entomolog. A tak jsem přistoupil i k této nádherné jepici, dlouhé bez štětů asi 2 cm, která se vyhřívala na kameni u bystřiny.
   A tady musím dlouho po vydání článku (to je dne 17.10.2008) dát vsuvku. Na můj dotaz mi odpověděl profesor RNDr. Tomáš Soldán, DrSc. z entomologického ústavu Akademie věd ČR, kterému děkuji a dovolím si pro poučnost z jeho dopisu uvést přesnou citaci: “Jepice je samice a navíc subimago, proto je přesná determinace nemožná, jako téměř u všech zástupců čeledi Heptageniidae. Snad kdyby byla v lihu, šlo by to možná určit podle struktury vajíček. Nicméně tohle je určitě rod Ecdyonurus, skupina druhu E.helveticus (u nás jen 3-4). Podle zbarvení křídel (které u dospělců po svlékání zmizí) bych ji odhadoval na Ecdyonurus sp.subalpinus, ale s rezervou.” Konec citace.

   Zprvu jsem ji fotografoval opatrně z dálky, abych ji nevyplašil. Ale kupodivu klidně seděla a jen po mě pokukovala. Osmělil jsem se, objektiv si pohodlně opřel o kámen, na kterém se vyhřívala, opora mi umožnila snížit čas až na doby neudržitelné v ruce a makrobleskem jsem si jen pomáhal modelovat světlo. Výsledek vidíte na třech fotografiích.

   Byl to krásný den. Bystřina šuměla, voda se tříštila o překážky a na placatém kameni se společně vyhřívali Bob a jepice a navzájem se nerušili. 

Jablunkov, 18.8.2008 :-) Bob