Další snímky “jen tak” jsou zde.
   Právě jsem se vrátil z fotografování z Tiských stěn a dávám do pořádku fotografie. Místy nám byla ukrutná zima, hučel severák a hnal ostré vločky sněhu vodorovně nad zemí. Při fotografování mi slzely oči, mrzly ruce, neustále jsem čistil polarizační filtr  a přemýšlel o jiném trávení velikonoc. Pěkně v teple u televize, občas líně vztáhnout ruku po nějaké dobrotě na stole a houpat papučemi.
   Ale kdepak, to není nic pro mne. Dokud můžu chodit, v rukavicích zmáčknu spoušť fotoaparátu, vydržím nehybně ležet v křoví, viset za jednu ruku na srázu, klouzat po zadku v bahně, skákat po kamenech v řece, nasadit sněžnice a klopýtat ve sněhu za obzor (což mi nedělá problémy) … tak papuče s bambulemi nechám pro jiné.
   Třídil jsem fotografie a narazil na jednu, na které kamarádka fotografuje na plošině skal. Hned mne napadl k vyjádření zimy Sabattierův efekt. Jedná se (zjednodušeně řečeno) o detekci hran, kdy na kontrastu se objeví bílá linie. A tak jsem si s fotografií pohrál, provedl detekci, lehce cestou efektů přidal šum a provedl zhnědnutí jako při staré fotografii. Vše hotovo během jedné minuty a já jsem kroutil hlavou nad těmito vymoženostmi.
   Před mnoha lety jsem si hrál se Sabattierovým efektem v temné komoře. Znamenalo to mít správně kontrastní negativ, v přesně danou chvílí (kterou samozřejmě nešlo určit), kontrastní papír ve vývojce velice krátce osvětlit a dovyvolat. Vše bylo nesmírně drahé, pracné a s nejistým efektem.
   Sabattier na tento efekt přišel někdy kolem roku 1860, chemicky se jednalo o zvláštní reakci bromidu a halogenidů stříbra na linii kontrastního osvitu.
   Je to trochu složitější, mě to ale nechává v klidu a dívám se na konečný snímek, kde jsem chtěl vyjádřit zimu při fotografování ve skalách.

Tiské stěny, 7.4.2012 :-) Bob

   Bližší informace o kudlankách jsou zde.
   Tak na determinaci této kudlanky jsem si vylámal zuby. Fotografoval jsem ji v červnu na řeckém ostrově Lefkáda v domnění, že se jedná o nymfu (mladší vývojové stádium) kudlanky jižní. Ale ouha. Po bližším prozkoumání jsem svůj názor změnil, fotografii umístil na biologickou databázi Biolib (všem zájemcům o přírodu doporučuji občasnou návštěvu této rozsáhlé knihovny) a tam leží neurčená dodnes. No nevadí.
   Jedná se o mladší kudlanku (dle vývoje křídel), ale jako každá se hned po ztuhnutí kutikuly vydala na lov. Zároveň s ní si na čerstvé kořisti pochutnávají i mouchy, ovšem toto společenství se nehádá.
   Protože jsem něco o kudlankách psal v galerii, tak doplním pár informací. Celkově jich na zeměkouli žije kolem 2000 druhů. Méně časté jsou exotické čeledi empuz (Empusidae) a květinových kudlanek (Hymenopodidae), které žijí hlavně v tropech. Zvláště květinové kudlanky svou barevností na mě působí vyloženě exoticky. Naprostá většina kudlanek je z čeledi kudlankovitých (Mantidae), které žijí všude, i u nás. Jejich způsob lovu kořisti je ale stejný - bleskurychle ji uchopí pomocí otrněných předních nohou a pak následují hody.

Řecký ostrov Lefkada, 25.6.2011 :-) Bob

   Bližší informace o dvoukřídlém hmyzu jsou zde.
   Tiplice patří do čeledi tiplicovitých, řádu dvoukřídlého hmyzu. Na našem území můžeme odhalit kolem 100 druhů.
    Na první pohled vypadají jako obrovský komár, mohou zaletět večer do bytů ke světlu a pak propadají domácnosti panikám, cože to je za obrovského komára:
    “Ten nám vysaje krev stejně jako krize a vláda naše peníze”.
    Ale obavy nejsou na místě.
    Tiplice jsou i přes rozpětí křídel až 5 cm pro člověka zcela neškodné, nemají bodací ústrojí.

   Dospělé jedince můžeme najít hlavně na vlhčích místech kolem malých potůčků, na mokřadních loukách. Ve větším množství snášejí vajíčka, larvy mohou škodit v kořenovém systému rostlin.

   Nejsem rybář, ale na internetu jsem se dočetl, že larvy tiplic se mohou používat jako dobrá návnada při lovu ryb.
   Při chytání této tiplice (ale i jiných) do ruky dávejte pozor na její nohy. Jsou dosti dlouhé a často se ulomí.

Jeseník - Pomezí, 10.6.2008 :-) Bob

   Bližší informace o plazech jsou zde.
   Dnes jsem měl tedy v lese štěstí v neštěstí. Toulal jsem se po lesních cestách pohroužen do myšlenek a v tom jsem spatřil zmiji. Na setkání jsem nebyl připraven, datum se mi zdálo příliš zimní. Ale zmije nedbala a pěkně si to plazila přes sníh do úkrytu smrčků. Baťoh letěl okamžitě na zem, bleskurychle jsem vytahoval nenachystaný foťák, na makroblesk již nebyl čas. I tak se mi podařilo udělat alespoň pár fotek.
   Zmije obecná představuje našeho jediného jedovatého plaza. Objevuje se většinou v dubnu, ale záleží i na teplotě počasí. Dosahuje délky kolem 80 cm, na zádech může (ale nemusí) mít klikatou kresbu. Dobré odlišení od užovek představuje zornice. U zmijí je štěrbinovitá, zatímco u užovek kulatá. To ovšem vyžaduje zahledět se plazu přímo do očí a ne každý má na to odvahu. Jedna věc je ale jistá: zmije primárně nenapadá kořist větší, než dokáže sama spolknout. Její řídké útoky na člověka jsou možné jen tehdy, když se plaz cítí ohrožen.
   Oblastí výskytu jsou především střední polohy, je druhem vlhkomilným a chladnomilným.

Celý článek »

   Seděl jsem na břehu jezera a pozoroval dvě babočky.
   “Určitě se pohádaly,” pomyslel jsem si.
   Seděly nehnutě, jedna jak druhá, kus od sebe. Mezi nimi byla větévka, ale k sobě se ani o kousek nepřiblížily.
   Zřejmě se na sebe zlobily a každá seděla ponořená do své pravdy.
   Ale po pěti minutách zavířily křídly, zatočily se kolem sebe a frnk, zmizely spolu.

26.2.2012 :-) Bob