Vážený čtenáři. Je nedělní podvečer, venku sněží a sněží, dívám se z okna (pohled Vám posílám, je fotografovaný před 10 minutami) a mám chuť si jít zapálit. Ano, nejsem dokonalý, nejsem “in”. Kouřím cigarety, ba dokonce občas i doutník, marním čas touto neřestí, ráno si musím odkašlat, v práci se těším na pauzu a nosím Tik-Tak jako dechový deodorant. Mí známí mi dosud marně spílají, že si ničím zdraví, otravuji kouřem okolí, vyhazuji peníze oknem, zdržuji pracovní proces a vůbec marním čas.

A právě otázce marnění času chci věnovat tento příspěvek. V televizi teď zrovna běží Vinnetou 3.díl a já slyším, že Bílý buvol propadl alkoholu. Notně to mnou otřáslo, je to horší neřest než cigarety, ale přesto pokračuji v psaní, snad pouze s drobnými kuřáckými přestávkami. V létě jsem seděl na verandě chaty, díval se na květiny, meditoval o sanskrtu, védách a přitom kouřil. Ač intelektuálně zcela vytížen, náhodnému pozorovateli bych připadal jako budižkničemu, které se ani nepohne a pouze labužnicky vyfukuje oblaka dýmu. Rozhodl jsem se, že pomocí fotografie všem těmto spílačům vypálím rybník. Během druhé cigarety jsem si všiml, že jedna z vosiček, jak se všeobecně říká pestřenkám, provádí pravidelný let ke květině, od ní k mé cigaretě a zase zpět. A toho jsem využil. Než cigareta dohořela, byl fotografický aparát v pohotovosti, nastaven správny čas i clona a protentokrát jsem zvolil sekvenční snímání (pro nezasvěcené - rychlý sled snímků za sebou). Při třetí cigaretě jsem si pohodlně zapřel ruku s fotoaparátem, přepnul LCD panel a vyfotil zvědavou vosičku za letu.

Pestřenka pruhovaná (Episyrphus balteatus De Geer), 11.7.2005. Informace o snímání jsou již uloženy v popisu fotografie.

Přikládám ještě jednu klidovou fotografii této pestřenky a předpokládám, že argument nekuřáků o marnění času při kouření je definitivně vyvrácen. Alespoň u mne ano. Můj čtenáři, přeji Ti pěkné následující hodiny a dny po přečtění tohoto krátkého zamyšlení. Já jdu pokračovat ve sledování Vinnetua a jeho tragické smrti.

Již sám název článku může ve čtenáři vyvolat shovívavý úsměv, především u žen, ale jak záhy uvidíte, vše je jinak. Jednou v létě jsem si večer připravoval volská oka na pánvičce a vzpomínal na e-mailový dialog s českým makrofotografem Pavlem Krásenským. Zde je nutno podotknout, že jeho tvorba se mi velmi líbí a přidávám odkaz na jeho stránky (viz odkazy na levé straně).Doufám, že si této kolegiality povšimne nebo jej někdo upozorní. Náš dialog (já jsem byl spíše čtenářem a žákem) se týkal hodnocení ostrosti fotografií, techniky a volby pozadí. Při pohledu na volská oka jsem dostal nápad. Po jídle jsem si ve vyhledávači google zadal název “vejce”, zaškrtl češtinu a nestačil se divit, ve kterých oblastech lidské činnosti se vyskytuje tento název. Uvedu několik příkladů: logická řešení: Kolumbovo vejce, kulinářská oblast: baskická vejce, Bismarkova vejce, černé vejce, ruská vejce, vejce ve skle…, hudební skupiny: roková skupina Vejce, literatura: Vejce a já od Betty MacDonaldové, astronomie: Orlí vejce vyfocené Hubbleovým teleskopem v mlhovině M16 roku 1996, zneužití cizí péče: kukaččino vejce, ale nikde jsem nenašel odkaz na fotografickou teorii. A tak jsem došel k názvu “Bobovo vejce”. Zde je přesná definice, která nechť vstoupí do análů historie fotografie, je hojně citována, ale prosím vždy s odkazem na otce tohoto doplňkového uměleckého ztvárnění, kterým jsem já. Tedy: “Bobovo vejce je rozostřený žlutý útvar v pozadí fotografie, který může, ale nemusí být obklopen bílým lemem, slouží ke zvýraznění hlavního objektu fotografie a jeho umístění nepodléhá přesným pravidlům”. Dále uvedu několik mých fotografií, které charakterizují fenomén Bobova vejce.

Celý článek »

Probíral jsem se archivem fotografií a došel k závěru, že dnešní úvaha bude kratší, ale plná historie. Často projíždím Helvíkovicemi u Žamberka a právě zdejšímu rodákovi, Prokopu Divišovi, věnuji fotografii ( in memoriam). Roku 1754 vztyčil u Znojma svůj první hromosvod. Byl vysoký 42 metrů, dřevěný, obitý plechem a hroty na zachycení blesku. Tolik krátká vzpomínka na školní znalosti. Letos v červenci jsem fotil hmyz u Bouzova a navečer si ani nevšiml, jak rychle se smráká. Až teprve pohled na oblohu a rychle se blížící dešťová clona mne donutily k úvaze, jak “nebýt zabit bleskem během běhu loukou při blížící se hrozné bouři”. Čeština je krásná a zvukolibná, pokuste se část věty v úvozovkách říci rychle a srozumitelně. Na informační dálnici nic takového nenajdete, jedině ve starých, zaprášených knihách. Takže během běhu loukou při blížící se hrozné bouři, přemýšleje, jak nebýt zabit bleskem a vzpomínaje na Divišův zázrak, vyfotil jsem toto foto. Olympus UZ 720, ISO 100, čas 1/800s, clona 7,10, ohn. vzdálenost 51,2, EV -1, preference clony.

Babočka paví oko, zatím všední motýl našich pasek. Ideální na první pokusy v makrofotografii, ale pozor. Ne vždy je jednoduché se k tomuto motýlu přiblížit na “fotografickou vzdálenost”. Fotograf nesmí dupat, funět, lámat porost kolem tohoto tvorečka, foukat na něj kouř z cigarety a vůbec má zakázáno mnoho činností. Snad čtenář nabyde dojmu, že ideální by bylo jej nabodnout na špendlík, ať se konečně přestane hýbat, zmrazit kelenem či tekutým dusíkem, chytnout do síťky a vyrazit dech zmáčknutím tělíčka mezi palcem a ukazováčkem, vyzkoušet etérovou narkotizační smrt, utopit jej v chloroformu či použít další z mnoha způsobů knokautů. To bychom již ale nebyli fotografové. Prostě nejlepší je chovat se opatrně a doufat ve štěstěnu. Babočka paví oko (Nymphalis io L.), 16.7.2005. Olympus UZ 720, ISO 100, čas 1/80s, clona 5,0, ohn. vzdálenost 13,62, expozice s preferencí clony, předsádka Marumi close-up 2 dioptrie.

Letos v červenci jsem se vracel autem z pracovního jednání. Vozím s sebou vždy fotoaparát, jeden nikdy neví, co spatří. Trochu unavený jsem se zastavil u malého rybníka u cesty, vzal fotoaparát a vyrazil na obchůzku kolem břehu. A již na dálku jsem uviděl nezaměnitelnou modrou skvrnu, batolce duhového. Jedná se o vzácného, plachého motýla, který je pouze málokdy k vidění. Seděl si jen tak na keři nad vodní hladinou a já se modlil, aby neuletěl. Mé prosby byly vyslyšeny, dokonce mi začal pózovat jak modelka. A tady je jedna z fotek. Batolec duhový (Apatura iris L.), Olympus UZ 720, ISO 100, čas 1/100s, clona 6,3, ohn. vzdálenost 20,5mm, předsádka close-up Marumi 4 dioptrie. Fotograf byl zavěšen prakticky na jedné ruce nad břehem tůně a celou dobu focení si s motýlem povídal (motýli to mají rádi stejně jako žena rozhovor s milým večer v posteli).