Přemýšlím, jak formulovat myšlenky a debatuji s mým vnitřním hlasem.
   “Napiš, Bobe, co cítíš”, nabádal mě hlas.
   “To je ale blbost, všichni se mi budou smát”, odpověděl jsem.
   “Třeba ne, zkus to”.
   A tak to zkusím.
   Dostal jsem se do fotografické a další krize. Nafotografoval jsem tisíce snímků na této i jiné polokouli planety Země, pokoušel se o determinaci a zpracování RAWů a nedaří se. Spláchl mě déšť z vrcholků hor, na Mauritiu jsem zažil “Déšť všech dešťů”, kdy i staří Inkové by v hrůze prchali pryč , probíral se vandráckým vybavením - mám teplý spacák, karimatku, rozdělám oheň na vrcholu hor, co fotografická výbava, přežiji…?
   Potom jsem časného jara přišel na propadlou půdu u Horní Suché, která byla zatopená vodou. Říkám ji “laguna”.
   Bují tam život. Někdo by krajinu nazval smetištěm, ale život se dere na povrch a válčí o svá práva.
   Války hmyzu, rostlin, pavouků, náletových dřevin, žabek v tůních, malých i velkých broučků, prazvláštních mušek …
   Lehl jsem si na zem a fotografoval květiny. Violku, sedmikrásku, blatouch a snažil se zachytit jejich krásu.
   ”Bobe, i já se chci vyfotit.”
   Podíval jsem se bokem a tam stál svižník polní.
   ” Ukáži ti moje zuby a neuteču. Udělej mi “portrét“, prosím”.
Tak vznikly snímky z mé dobrodružné výpravy na smetiště. Všechno kypí životem a já jsem slíbil, že mým malým hmyzím a jiným kamarádům budu dělat portréty. Občas je ukáži lidem, napíši o nich pohádky a příběhy z dobrodružného života. 
 Ležel jsem při fotografování na zemi, lidé mě pokládali za blázna,  ale já vím, že tak to není a k fotografování a příběhům se vrátím.

Zádumčivé rozjímání věnuji Jovince, mé kamarádce a Tomovi, který je mi více než 40 let parťákem..

Horní Suchá, laguna, 10.4.2011 :-) Bob