Jednou večer jsem se vrátil z dobrodružné výpravy, usnul jak špalek a ráno mě probudilo klepání. V polospánku jsem přemýšlel, kde vlastně jsem a pak mi to došlo.
   Jsem doma, na okna mi klepe déšť a sděluje mi, že budu lenošit.
   To tedy ne. Vzhůru za dobrodružstvím. Ale nechtělo se mi, ještě chvilka lenošení by prospěla.
  “Bobe,  otevři oči, vyskoč z postele a dívej se. Určitě na tebe někdo čeká,” našeptával mi vnitřní hlas.
   Líně jsem vstal, sešel do venkovní schránky pro poštu a v tom jsem ho spatřil.
   Hlemýžď. A na novém pařezu, před pár dny totiž u nás pokáceli strom. Tak honem pro foťák, dnes je volný den, nejdu do práce a mám čas fotit.
   Udělal jsem fotku z boku, portrét obličeje, vyplázl něho jazyk a čekal.
   Kamarádka fotografka mi nedávno řekla, že fotila hlemýždě s vyplazeným jazykem, jak okusuje svoji ulitu. Nevěřil jsem ji, ale svým způsobem měla pravdu.
   To jsem zjistil nalistováním příslušné knihy a teď z ní budu citovat: 
    ”Na spodní straně jícnu je svalnatý vazivový útvar zvaný jazyk. Na klenutém povrchu jazyka je jemná chitinová blanka s množstvím drobných  zoubků, srovnaných do příčných a podélných řad. Tento charakteristický orgán plžů, zvaný jazyková páska neboli radula, pracuje proti čelisti a krouhá potravu jako struhadlo.”
   Tolik tedy citace z knihy “Měkýši” autora V.Pflegera, vydavatelství Artia, 1988, strana 17.
   Na zlomek vteřiny se mi zdálo, že na mě hlemýžď mrkl a vypláznul jazyk.
   Tak dost. Než mít halucinace, radši zalezu zpátky do postele, přetáhnu přikrývku přes hlavu a budu poslouchat kapky dopadající na okno.

   Hlemýžď zahradní je náš největší ulitnatý plž. Vyskytuje se v nížinách a podhorských  oblastech  na celém našem území. Dožívá se až 6 let věku, přezimuje a proti chladu se chrání vápnitým víčkem na ulitě.

Jeseník, 16.5.2009 :-) Bob