Bob, červotoč a syn Pavlík
Na fotografii (už zde byla uveřejněná) je můj nejmladší syn. Stal se z něho fotograf par excellence, ale pro mě zmizel. Nehlásí se už několik let. Tak mu posílám příběh, který zná. Je z mého života.
Matné záblesky souhvězdí Jižního kříže ozařovaly galeonu prodírající se mohutnými vlnami. V podpalubí napínali svaly otroci připoutaní k veslům a rytmus veslování jim udával monotónní zvuk bubnu z přídě. Nikdo netušil, kam plují, jen dohady se šířily ve stísněném prostoru, který veslařům sloužil jako noclehárna a jídelna.
V tom se ozvalo nepravidelné klepání. Vycházelo z ostění podpalubního prostoru, skoro nikdo si jej nevšiml. Jen jeden z veslařů zbystřil pozornost.
Ťuk, ťuk.
Zvuk splýval s nárazy vln o příď galeony.
”Bobe?”
”Co se děje”, optal se veslař, kterého se slova týkala. Na chvíli vypadl z rytmu veslování, okamžitě se zpět chopil držadla vesla.
”Bobe, víš, kam plujete?”
”Nevím. Kdo se mě ptá?”
”To jsem já, červotoč v ostění” , ozval se znovu hlas.
Muž připoutaný řetězy ke kruhu vyčnívajícím nad veslem si povzdechl. Kdo jej to zase ruší. A v tom si všiml malé hlavy vyčuhující z lišty nad svojí hlavou. Hlava s kusadly, mohla snad připomínat zjevení z bible svatého Jana.
”Tak já ti povím, kam máte namířeno. Na Francouzskou Guyanu, přímo na Ďábelský ostrov. Vězení pro dlužníky, džungle a komáři. Z uprchlíků si dozorci dělají terč na střílení.”
“Aha”, řekl Bob.
Krátce se zamyslel a usmál se.
” Podívám se jinam”.
Zablesklo se a jeho místo u vesla zůstalo prázdné. Jen ozónová vůně prozrazovala, kde přešel do jiné reality.
Cestou na Ďábelský ostrov u Francouzské Guyany kdysi před lety, :-) Bob
ka
